Desatero slovních druhů

Pravidla, podle kterých dělíme slova na ohebná a neohebná

Prvním teoretickým tématem pro žáky devátých tříd jsou základy morfologie neboli tvarosloví.

Čeština pracuje s celkem deseti slovními druhy, které dělíme na ohebné, tedy měnící svůj tvar (skloňují se a časují se), a neohebné, které jsou z hlediska tvaru slova neměnné. Mezi ohebné slovní druhy zařazujeme podstatná jména (substantiva), přídavná jména (adjektiva), zájmena (pronomina), číslovky (numeralia) a slovesa (verba). Mezi neohebné patří příslovce (adverbia), předložky (prepozice), spojky (konjunkce), částice (partikule) a citoslovce (interjekce). Pro to, abychom správně určili, zda je slovo ohebné, či neohebné, je třeba jednak vycházet z věcného významu slova, a jednak z jeho tvaroslovného charakteru. Například slovo sedm vyjadřuje počet a jedná se o slovo, jež mění svůj tvar (koncovku). Tyto dvě indicie nás tedy navádí na fakt, že se jedná o číslovku.

Mluvnickým kategoriím, které definujeme u ohebných slovních druhů, se budeme podrobněji věnovat v příštím čísle, nyní si je představme pouze v základní rovině. U prvních čtyř ohebných slovních druhů určujeme mluvnické kategorie pádu, čísla a rodu.

Dále u nich (vyjma některých zájmen a číslovek) definujeme tzv. jmenný vzor. Ten ale není mluvnickou kategorií, nýbrž jakýmsi nástrojem k určení správného tvaru jednotlivých slov, správné koncovky. U pátého slovního druhu, u sloves, určujeme osobu, číslo, způsob, čas, slovesný rod a vid.

Dále lze slovesa zařadit do pěti slovesných tříd (-e, -ne, -je, -í, -á) a k nim náležejícím vzorům.

Dnes se v první řadě zaměřme na některé zvláštnosti, s nimiž se u jednotlivých slovních druhů můžeme setkat. U podstatných jmen, která jsou slovním druhem pojmenovávajícím osoby, zvířata, věci, ale i činnosti, vlastnosti či pocity, můžeme pracovat s několikerým dělením. První z nich může být na podstatná jména konkrétní, která označují hmatatelné jevy, tedy ty, na něž můžeme ukázat, sáhnout (kočka ), a na abstraktní pojmenovávající nehmotné, nenahmatatelné jevy (láska).

Vztahem substantiv ke kategorii čísla je dáno dělení na hromadná

podstatná jména, která užívají jednotné mluvnické číslo, i když označují skupinu jevů (listí, zvěř), a jejich protipól, jímž jsou pomnožná podstatná jména. Ta mají pouze množné mluvnické číslo, i když označují jen jeden objekt (housle, prázdniny). Podstatná jména dělíme i na jména obecná, která pojmenovávají obecné, v řadě exemplářů se vyskytující jevy (hrad, kočka), a jména vlastní, jež pojmenovávají jedinečné jevy (Karlštejn, Mína).

U přídavných jmen, slovního druhu vyjadřujícího vlastnosti či vlastnické vztahy, a také u příslovcí, která vyjadřují okolnosti dějů, reflektujme, že u nich můžeme pracovat s mírou vlastnosti či okolnosti a můžeme je stupňovat, což znamená zvyšovat míru vlastnosti nebo okolnosti od tzv. 1. do 3. stupně (silný – silnější – nejsilnější; klidně – klidněji – nejklidněji). U obou slovních druhů může nastat situace tzv. nepravidelného stupňování, kdy slovo mění svůj slovotvorný základ a potažmo také kořen (dobře – lépe – nejlépe).

U třetího slovního druhu, jímž jsou zájmena – zastupujícího podstatná či přídavná jména – upozorněme na zájmena bezrodá,

u nichž bez znalosti kontextu není možné definovat vztah k rodu (já, ty, my, vy, se), a zájmena rodová, která rod vyjadřují (on, ta, jenž, její).

Číslovky dělíme do dvou skupin – na určité, jež jsou zapsatelné číslicemi (21 – dvacet jedna, jedenadvacet ),a neurčité, které číslicemi zapsatelné nejsou (mnoho). U určitých číslovek platí, že v případě slovního zápisu každé číslici odpovídá jedno slovo – číslovka 321 má podobu tři sta dvacet jedna.

U sloves, slovního druhu označujícího činnosti či děje, nás někdy může znejistět správná forma tvaru v podmiňovacím způsobu – (já) bych, (ty) bys, (on) by, (my) bychom, (vy) byste, (oni) by.

Mezi neohebnými slovními druhy už jsme si zmínili příslovce. Dále si připomeňme, že u předložek dělíme, zda jsou vlastní, které jsou vždy jen předložkami ( k, u ), nebo nevlastní,

které mohou být i jiným slovním druhem (Půjdeme okolo. – příslovce × Půjdeme okolo obchodu.).

Spojky dělíme podle vztahu mezi slovy či větami, jež spojují, na souřadicí a podřadicí.

Částice vyjadřují postoj mluvčího k obsahu věty neboli modalitu – přání, postoj, překvapení, souhlas a nesouhlas (Ano, souhlasím s vámi.).

Posledním slovním druhem jsou citoslovce, vyjadřující emoce a zvuky (jéé, vrkú). Ve větě mohou mít i funkci přísudku (Pejsek haf na pošťáka.), s čímž se setkáváme hlavně v knihách pro malé děti či v rozmluvách s nimi.