Co je psáno, to je dáno

Cesta do hlubin českého pravopisu

Vdnešním prvním tematicky zaměřeném díle se věnujeme problematice pravopisu. Jedním z typů úloh, s nimiž se u přijímacích zkoušek setkáme, jsou tzv. otevřené úlohy,

kdy do vyznačených bílých polí záznamového archu zapisujeme požadované odpovědi. Ty musíme sami formulovat do podoby konkrétního slova či věty podle požadavků zadání. Tento typ úloh je často spojen právě s prověřováním pravopisných znalostí.

S ohledem na systém hlásek a pravidla zápisu i/y a í/ý mějme na paměti, že po tvrdých souhláskách (h, ch, k, r, d, t, n) píšeme tvrdé y (kyslík, rychlost )apo měkkých souhláskách (ž, š, č, ř, c, j, ď,ť,ň ) píšeme měkké i (žízeň, jinovatka). Čeština však obsahuje i řadu slov cizího původu, která se danými pravidly neřídí (riskovat, kino, cyklista). Problematičtější pro nás může být zápis i/y a í/ý po obojetných souhláskách ( b,f,l,m,p,s,v,z ). Zde vycházíme ze systému tzv. vyjmenovaných a jim příbuzných slov, kde se řídíme pravidlem, že po obojetné souhlásce v nich zapisujeme tvrdé y/ý (vyjmenované slovo mlýn a příbuzné slovo mlynář).

Další dovedností, již bychom měli ovládat, je správný zápis hláskových skupin pě, vě/vje, bě/bje, mě/mně. Obecně se řídíme pravidlem, že ve slovech domácího původu zapisujeme skupinu pě (pěvec) a se skupinou -pje- se v písemné podobě nesetkáváme. Skupiny vje, bje vznikají v písemném záznamu ve chvíli, kdy dané slovo obsahuje předponu v- či ob-, po které následuje skupina -je (vjezd, objevitel). Nejsou-li va ob- v roli předpony, píšeme po nich -ě-. Tato skupina se pak obvykle nachází v kořeni slova (věnovat, běžkování). A pravopis skupin mě/mně? Obsahuje-li příbuzné slovo skupinu -mn- (tajemný), je v odůvodňovaném slově třeba zapsat formu s -mně- (tajemně) a naopak strmý – strmě.

Skrze příbuznost slov odůvodňujeme také pravopis přídavných jmen odvozených příponou -n

od podstatných jmen. Pokud kořen podstatného jména končí na -n, -ň-, dochází ke zdvojení a ve slově píšeme -nn- (okenní). Slova, která začínají písmenem d

a k nimž připojujeme předponu nad-, pod- nebo od-, píšeme také se zdvojenou skupinou dd (oddálit). Stejný jev, tedy zz, nastává u slov začínajících na z- a tvořených předponami bez- či roz(bezzubý, rozzlobený). Skupina šš

se objevuje ve 2. a 3. stupni u přídavných jmen, která v 1. stupni končí na -chý (plachý – plašší).

U třetího stupně přídavných jmen a příslovcí, jež začínají na j-, pamatujme, že i u nich dochází ke zdvojení jj (nejjistější).

V souvislosti s psaním předpon s(e)-, z(e)-, vz- vycházíme z pravidla, že při vyjádření směru shora dolů, z povrchu pryč a dohromady píšeme v předponě s- (shromáždit, stírat). Když vyjadřujeme změnu stavu, píšeme v předponě z- (zchudnout). Při vyjádření směru vzhůru a vyproštění se z něčeho píšeme vz- (vznést, vzpamatovat se). Existují i výjimky, které daná pravidla popírají. Patří sem slova jako shořet, shnít, skončit, skonat, strávit, jejichž formu zápisu si musíme pamatovat.

Pro pravopis zakončení slovesných tvarů platí, že v přítomném čase u sloves vždy píšeme „í“(modlí). V minulém čase a ve tvarech způsobu podmiňovacího se slovesné tvary v množném čísle řídí shodou přísudku s podmětem podle toho, jakého rodu je podmět. U podmětu rodu ženského a mužského neživotného píšeme v přísudku -y (svědkyně popisovaly, tóny zněly), rodu mužského životného -i (lékaři doporučili )avrodě středním -a (kůzlata běhala).

Na závěr si uveďme pravidla platná pro zápis koncovek podstatných a přídavných jmen. V jejich případě se řídíme tzv. jmennými vzory, které stanovují zápis -i , či -y. Příslušnost ke vzorům zjistíme tak, že určité slovo ohýbáme, tzv. skloňujeme (měníme jeho tvar v pádech) dle jeho příslušnosti ke jmennému rodu. Dané slovo přiřadíme k odpovídajícímu vzoru na základě shodného skloňování. V praxi to znamená, že slovo (ta) tabule je podstatným jménem rodu ženského a jeho skloňování odpovídá vzoru růže: (bez) růže, (bez) tabule.

Přídavná jména dělíme na měkká, která nemění koncovku v závislosti na rodu a řídí se tvary vzoru jarní, tvrdá, jež koncovku v závislosti na rodu mění a vychází z tvarů vzoru a přivlastňovací, která vyjadřují vlastnický poměr a jejichž koncovky se řídí vzory matčin, otcův.