S barokním nábytkem bývají potíže
O tom, co všechno obnáší restaurování starožitného nábytku, jak při jeho koupi nenaletět podvodníkům či co si počít s červotočem, mluvil před dvaceti lety v rozhovoru pro Lidové noviny restaurátor starožitného nábytku René Babinec. Stopy jeho práce můžeme dodnes vidět i na Pražském hradě. V lednu roku 2004 ho vyzpovídala novinářka Silvie Králová. Text tehdy vyšel pod názvem Nejobtížněji se restauruje barokní nábytek.
René Babinec, Kde všude lze vidět nábytek, který jste restauroval?
LN
Je toho spousta, co by se dalo jmenovat, ale například jsme pracovali na lavicích v mobiliáři ve staré Sněmovně na Pražském hradě vedle Vladislavského sálu. To jsou lavice, které se nyní používají třeba při inauguraci prezidenta republiky nebo při předávání řádů. Je možné je každý den vidět na Pražském hradě.
Restaurovali jsme také mobiliář knihovny od architekta Plečnika na Pražském hradě, je to Masarykova knihovna. Ve Strahovském klášteře jsme dělali renesanční knihovnu v teologickém sále a veškerý mobiliář, který tam je.
Jak se vůbec člověk dostane k práci restaurátora a jak jste se dostal vy k této práci?
LN
V dnešní době se dostat k práci restaurátora je myslím jednodušší než dříve. Dnes již existují soukromé školy restaurování nebo učební obor umělecký truhlář, což dříve nebylo.
Já jsem se k tomu dostal poměrně oklikou. Nejdřív jsem se vyučil truhlářem nábytkářem, potom jsem vystudoval Střední uměleckoprůmyslovou školu. Pak jsem se setkal s panem Oldřichem Tatarem, nejlepším pražským
restaurátorem. To byl potom i můj dlouholetý kolega a přítel. Po revoluci mi bylo umožněno, na základě mých prací, zkušeností a doporučení, získat licenci ministerstva kultury, která je potřeba pro restaurování památek první kategorie, jako jsou například ty, které jsem jmenoval.
Co všechno obnáší restaurování historického nábytku?
LN
U každého kusu nábytku je to individuální. Nejdřív tomu předchází průzkum. Zjistíme, jaká je to památka, jak dalece je poškozená, a pak uděláme restaurátorský návrh. Ten pak musí schválit památkáři.
Teprve potom se můžu pustit do práce. Ta začíná většinou tím, že se kus nábytku musí konstrukčně spojit, zpevnit, všechny chybějící věci doplnit, obrousit, vytmelit. Věci napadené červotočem je nutné zakonzervovat a tak dále.
Po skončení těchto prací je nutné udělat povrchovou úpravu
a vydat restaurátorskou zprávu včetně fotodokumentace.
LN Kolik času to tak zhruba zabere?
V případě chórových lavic na Velehradě šlo o čtyřletou práci. Když děláme nějaký menší stůl, který není tak zničený, může to být za čtrnáct dní hotové. Komody, které děláme velice rádi, zaberou většinou okolo jednoho měsíce. Barokní skříně trvají zhruba dva měsíce.
LN Který umělecký sloh nebo styl je pro vás nejobtížnější restaurovat?
Nejobtížnější bývá většinou baroko. Tam je použitá intarzie, k tomu bývá i bohatá řezba, zlacená, takže jsou tam používána další umělecká řemesla. Proto musíme spolupracovat ještě s dalšími kolegy, kteří dané řemeslo ovládají.
LN A naopak: který sloh je nejjednodušší?
Jednoduchý je například biedermeier. Má krásné linie, ušlechtilé, hladké, neužívá se tady tolik intarzie. Většinou je použita jenom nějaká linka a je použit tak silný materiál, že i po dřívějších nedokonalých restaurátorských zásazích je možné ho restaurovat. Horší už je art deco. Je také jednoduché, vypadá stylově, ale tam už je použito fornýrů neboli tenké dýhy. A to už se opravuje daleko hůř.
Co byste jako odborník poradil lidem, kteří si právě koupili nějaký starý kus nábytku nebo ho prostě jen objevili na půdě a je napaden červotočem?
LN
Těch kusů, které je nutno takhle ošetřit, není zas tolik. K tomu, aby červotoč žil, musí mít podmínky. Ten nábytek může být třeba napadený, ale ten červotoč už není živý. Dá se to ale preventivně ošetřit lignofixem: ten je možné koupit i v drogerii. Je ale dost drahý a člověk musí vědět, který druh lignofixu použít. Pokud je nábytek červotočem skutečně silně napadený, je možné ho ošetřit zářením. Tím se červotoč zničí. Dále je možné zbavit se červotoče plynováním nebo kyanidem.
LN Jaký nejstarší kus nábytku jste kdy restauroval?
To bývá nejčastěji něco z renesance, protože gotika se tady už najde jen málokdy. Konzervovali jsme například původní schránku relikviáře svatého Maura, což je největší památka, která se našla v minulém století. Je to fantastická věc. Našly se v ní ještě ostatky různých svatých. A to byl asi ten nejstarší kus, který jsme měli v ateliéru.
A nejcennější předmět?
LN
Dalo by se říct, že to byla zároveň i ta nejcennější věc. Má to hodnotu, která se nedá vyčíslit. Za velice cenné bych považoval také chórové lavice na Velehradě, což je moravský unikát, a Moraváci si toho velice cení. (…)
LN Může si člověk sám doma opravit starožitný nábytek? Existují nějaké obecné rady, jak na to?
Lidé, kteří mají doma takový krásný nábytek, většinou vědí, že pokud je poškozený, nemají se ho snažit sami opravovat. Stává se to, ale může dojít k jeho silnému poškození. Někdy i k nenávratnému, což by byla velká škoda. Nejlepší je poradit se se starožitníkem, odhadcem nebo soudním znalcem. Takový odborník je pak schopen zjistit, jak je nábytek poškozený, co by se s tím dalo dělat, a odhadne zhruba cenu, na kolik by oprava přišla. Lidé by se neměli pouštět sami do takovýchto oprav. Protože žádné rady v televizi ani v novinách nemohou člověku poradit, jak dobře takovou památku zrestaurovat. Nikdy!
Pokud si chce člověk nějaký starý kus nábytku pořídit, ale ve starožitnostech se nevyzná, na koho by se měl obrátit? Jinými slovy – jak nenaletět podvodníkům, kteří prodávají repliky?
LN
Tajné schránky ve šperkovnicích? Samozřejmě je nacházíme, ale jen málokdy v nich něco najdeme. A ve většině případů jde stejně o státní zakázku, takže i kdybychom něco našli, odevzdali bychom to, říká restaurátor starožitného nábytku.
To je velký problém, protože v dnešní době se vyskytuje opravdu hodně replik. Pokud jde o skutečně kvalitně udělanou repliku, tak i ta má svoji hodnotu. Ale musí ji ten starožitník prodávat jako kopii, ne jako originál. Jinak je to podvod.
A jak to zjistíte? Sami to obvykle nezjistíte. Některé znaky jsou sice evidentní. Například pokud má komoda úplně rovnou desku, není zprohýbaná, nejsou tam vidět žádné stopy po červotoči, tak to není starý kus. Abyste měli jistotu, jsou tady soudní znalci, i někteří špičkoví starožitníci, kteří si za svým slovem stojí. Nebo můžete navštívit restaurátora. (…)
A co tajné schránky ve starožitných šperkovnicích nebo sekretářích?
LN
To je právě takový první okamžik, když se nám dostane do ruky nějaký starý sekretář, tak hledáme, kde je nějaká tajná schránka, kde je ten mechanismus. Je to takové malé dobrodružství. Staří mistři byli skutečně velice vynalézaví a šikovní. Tajné schránky tedy samozřejmě nacházíme, ale jen málokdy se tam něco objeví. A ve většině případů jde stejně o státní zakázku, takže i kdybychom něco našli, odevzdali bychom to.
Narazil jste už na poškozený nábytek, že nešel zrestaurovat?
LN
Zrestaurovat se dá v podstatě všechno. Řekl bych na takových 95 procent. To už musí být opravdu rozpadlé. My se navíc snažíme, a to by mělo být i účelem restaurování, zachovávat co nejvíc původního materiálu.