Pražská Ariadna končí v pekle
Opera Národního divadla uvedla ve Stavovském divadle Ariadnu na Naxu v nastudování dirigenta a svého hudebního ředitele Roberta Jindry a v režii Slávy Daubnerové. Po nedávné premiéře Růžového kavalíra, ale i Elektře (2016) a Salome (2014) ve Státní opeře
VPraze mohli Ariadnu zažít pamětníci slavného představení Vídeňské státní opery v roce 1979 s Editou Gruberovou jako Zerbinettou nebo při hostování Slovenského národního divadla před šestnácti lety. Ariadna na Naxu je s příběhem o přípravě a uvedení vznešené opery seria začínajícího skladatele společně s „pokleslou“komediantskou produkcí, jak si přeje (a platí) bohatý pořadatel takového večera, mnohovrstevnaté dílo. Richard Strauss a libretista Hugo von Hofmannsthal si v něm s duchaplností kultivovaných velikánů pohrávají se svárem vysokého umění antické tragédie a vážné opery, jejichž představitelé s despektem (ale i závistí) nahlížejí na nízkou fraškovitost a oblibu komedie dell’arte. Vedle řady jiných je nosné i téma zbohatlých snobů, kteří si vrtošivě najímají umělce, stejně jako téma umělců ochotných udělat pro peníze či pro slávu cokoli. A Strauss s Hofmannsthalem v prologu nepominuli ani vděčné téma divadelního zákulisí s jeho intrikami, nevraživostmi, samolibostí.
Ze Skladatele je Skladatelka a vstupuje do děje
Sláva Daubnerová, režisérka a zároveň choreografka nastudování, se však ve svém pojetí upnula k sice zajímavému, ale pro celou inscenaci přece jen zjednodušujícímu a nedostatečně nosnému tématu – rozervanosti a tvůrčím mukám mladého, ambiciózního
Skladatele, zde Skladatelky. Ta se na rozdíl od Straussova originálu po prologu z inscenace nevytratí, ale v kulisách procovské ložnice s honosnou manželskou postelí realizaci svého ničeného díla sleduje a vstupuje do něj – tu se zalíbenou zasněností, tu nabízením prášků Ariadně na uklidnění, tu nápravou Ariadnina chování, když si „její“vznešená heroina přihýbá rovnou z lahve, tu s úsilím, marným, zahnat kovbojové vetřelce, kteří devastují její opus.
A pokud by výklad Skladatelky jako hlavní postavy přece jen někomu z diváků nedocházel, režisérka k ní přidala ještě šestici tanečnic ve stejných fracích, lakýrkách a dlouhých blond vlasech. A když je ze Straussovy původně kalhotkové role Skladatele přiznaně žena, režisérka brnkla na dnes i v opeře módní téma sexuální orientace ve vztahu Skladatelky s komediantkou Zerbinettou.
Třebaže Daubnerová měla v mezzosopranistce Arnheiđur Eiríksdóttir vhodnou a herecky talentovanou představitelku, přece jen téměř hodinu a půl trvání druhé části opery už při své němohře neměla co hrát. Čemuž neodpomohla ani dnes skoro „povinná“projekce nebo televize – co se na její obrazovce odehrávalo, však mohli rozeznat diváci jen v prvních řadách.
Pozornost ovšem poutala mluvená role Hofmistra, který najatým umělcům nařizuje přání svého milostpána sehrát vážnou operu a frašku najednou. Režisérka z něj udělala v rudém kostýmu a světle v podání Dagmar Peckové afektovaného Mefista s ďábelským chechotem, který na scénu vyjede z propadla.
Do stejného propadla na konci ovšem zajede v milostném objetí i Ariadna s Bakchem. Bakchus se v černém triku a kalhotách, s náušnicí v jednom uchu a s rudým dlouhým pláštěm jevil jako další z ďábelských pokušitelů. Vypadalo to, že další osud ať už Ariadny s Bakchem, nebo Straussovy opery, nebo v této režijní koncepci díla tvůrčími mukami trýzněné Skladatelky končí v pekle. Ve Straussově závěrečném duetu přitom zní wagnerovská extáze apoteózy lásky a Skladatelka odtahuje Bakchův plášť k neonovému nápisu exit na horizontu – snad jako pozůstatek své „pekelné“zkušenosti s uváděním svého díla.
Komedianti po kovbojsku pojatí
Eliminací dalších Straussových témat se Daubnerová připravila hlavně o komickou polohu díla. Jednotvárnou vážnost „vznešené nudy“, jak „konkurenční“operu seria častuje komediantská parta, bohužel podpořila i scéna Lucie Škandlíkové, která v prologu vystačila s vymezením prázdného jeviště stěnami i podlahou pomalovanými jako nařasená červená opona. Alespoň pěveckých příležitostí v ansámblech tří nymf využily sólistky Lenka Máčiková, Michaela Zajmi a Yukiko Kinjo, když vykompenzovaly skvělou sezpívaností stereotypně unylé máchání pažemi, které jim režisérka předepsala pro litování opuštěné Ariadny i zvěstování příjezdu nového milence Bakcha.
To už se nedá říct o čtveřici komediantů Lukáše Bařáka, Josefa Moravce, Jana Hnyka a Daniela Matouška, v inscenaci nikoli jako postavy komedie dell’arte, ale jako kovbojové, kteří se v blyštivých kostýmech zmůžou jen na vrtění zadky a lascivní zdůrazňování kopulačních pohybů. Že k jejich křepčení zní s decentním straussovským vtipem operetní valčíček nebo vídeňský kabaretní popěvek, bylo režisérce nejspíš jedno.
A Zerbinetta v podání čínské sopranistky Ziyi Dai teprve v závěru své dlouhé árie ozvláštnila svůj výkon brilantnější koloraturou. Takže se nebylo co divit, že takto po kovbojsku pojatí komedianti Ariadnu od jejího božsky vznešeného žalu neodvrátili. A je to až hrdinný wagnerovský tenor Bakchus, který ji vytrhne z jejího smutnění. Magnus Vigilius takovým hlasem v akustice Stavovského divadla zahřímal hned od svého vstupu, zatímco Cornelie Beskow se k heroičnosti Ariadny teprve postupně prozpívávala.
Celkově však jednostrannost silného zvuku zahltila celou inscenaci, a to i přes komornější obsazení orchestru. Dirigent Robert Jindra ve struktuře temp sice kontrasty Straussovy partitury vystihl a orchestr hrál s plným soustředěním, nicméně vyjádřit rafinovanost Straussovy hudební koláže s plejádou stylů, bohatou zvukovou paletou a vtipem hudebních citací i parodií by vyžadovalo delikátnější práci s dynamikou a frázováním.
Richard Strauss: Ariadna na Naxu
Robert Jindra
Sláva
Dirigent: Režie a choreografie:
Daubnerová
Lucia Škandlíková
Tereza Kopecká
Opera Národního divadla – Stavovské divadlo, premiéra 19. 1.
Scéna: Kostýmy:
Autorka je operní kritička