Mišík a Katapult na jednom albu

Od pro mnohé objevných kompilací Beat Line a Big Beat Line pokrývajících počátky české rockové scény v šedesátých letech, přes žánrové výběry artrockový, jazzrockový a hardrockový, se komerčně úspěšná supraphonská řada cédéček dostala až k poněkud bizarnímu dvojalbu Soft Rock Line 1969–1989.

Proč bizarnímu? Tentokrát si dramaturgie nehraje ani na časové vymezení, vlastně pokrývá téměř kompletní období, kdy se „za bolševika“hrálo na elektrické kytary a profesionálně se to zaznamenávalo (jistěže pro tehdy oficiální Supraphon). A kdy se kromě „vypalovaček“v mezích socrealistické estetiky taky skládaly a natáčely „měkčí“(odtud to „soft“), ale přitom ještě za rockové považované písně. Společnost se mezi sedmatřiceti vybranými písněmi sešla skutečně hodně široká. Kromě těžko zpochybnitelných pilířů domácí kvalitní scény, jako byli Vladimír Mišík, Blue Effect, Michal Prokop, Marsyas, Luboš Pospíšil, Michael Kocáb nebo Petr Novák, a těch, které můžeme mezi ně počítat s tu většími, tu drobnějšími výhradami, jako namátkou Olympic, Synkopy 61, Jana Kratochvílová nebo Jiří Schelinger, také celá řada kapel a zpěváků, za kterými se buď zavřela voda, jakkoli ve své době patřili k oblíbeným, zejména na nejrůznějších tancovačkách (Odyssea, Turbo, Kern, Karamel, Projektil), anebo se jim velká část posluchačstva tak trochu směje (krystalickou ukázkou je samozřejmě Katapult).

Asi by v tomto případě nebylo úplně fér tady stavět vedle sebe třeba instrumentální schopnosti členů různých jmenovaných kapel, jejich skladatelský talent, natožpak obsah a formu textů. Soft Rock Line je prostě kompilace, která mapuje nějaký konkrétní výrazový styl (tedy rockovou baladu), v jedné lokalitě (Československá socialistická republika), ve sféře interpretů, kteří byli totalitním režimem aspoň tu a tam připuštěni do nahrávacího studia. A o úrovni výsledků všech těchto limitů si můžeme myslet své. Ta doba byla šílená sama o sobě a to, že se z ní zachovalo tolik skvělých nahrávek, z nichž spousta je i na tomto dvojalbu (opět jen namátkou: Mišíkův Slunečný hrob s Blue Effectem, jeho zhudebnění Josefa Kainara a Václava Hraběte, Prokopova Kolej Yesterday, Pospíšilova Marylin, Goodbye, Michnové S Luisem, Kocábův Sebastián, Kratochvílové V stínu kapradiny nebo Arnetové a Prokopovo Zvolna), je vlastně zázrak. A trocha toho smetí? To je přece v každé, i seberozvinutější kultuře.

Nakonec je možná dobře, že se třeba Vladimír Mišík ocitá na stejném nosiči s Oldou Říhou. Takové to tady tehdy prostě bylo a my buď vzpomínejme, nebo se snažme zapomenout.