Elma: příběh mamutky
Vědci zrekonstruovali mamutí samice Elmy. Vyplývá z ní, že se mamuti na sklonku ledových dob dostávali pod tlak změny klimatu i pravěkých lovců.
životní pouť
Negutih znamená v jazyce aljašských indiánů „tvora, který nosí před obličejem jednu věc“. Dnes takový živočich v americké Arktidě nežije, ale ještě na sklonku ledových dob se tudy proháněla stáda mamutů a na ně tenhle popis sedí přímo dokonale. Svědectví o tom, že se původní obyvatelé Aljašky s těmito zvířaty potkávali, vydal kel nalezený už v roce 2009 na lokalitě Swan Point. Pravěcí lidé sem před více než čtrnácti tisíci roky přicházeli, aby lovili zvířata, která tudy migrovala. Mezi jejich úlovky byli i mamuti.
VĚDA
Analýzy prokázaly, že kel patřil dvacetileté samici, pro kterou indiáni kmene Mendas Cha'ag vybrali jméno Élmayuujey’eh. Vedoucí výzkumného týmu Audrey Roweová z Aljašské univerzity ve Fairbanksu ho přibližuje jako „přezdívku pro věc, která vypadá legračně a kterou máte rádi“. Většinou se ale jméno zkracuje na Elma.
Stejně jako dnešním slonům rostly i mamutům kly po celý život. Jsou na nich patrné „letokruhy“podobně jako ve dřevě stromů. Zvířata do jednotlivých vrstev klu ukládala atomy, které právě přijímala s vodou a potravou.
Izotopové zastoupení některých prvků v klu tak odráží jejich obsah v horninách dané lokality. Kel v sobě nese svědectví o pobytech a pohybech během celého života zvířete. Elma podnikla odyseu, kterou nyní zrekonstruoval tým Audrey Roweové ve studii publikované ve vědeckém časopise Science Advances. Vyplývá z ní, jak mamuti na sklonku ledových dob bojovali se změnou klimatu.
Cesty Elmy a Kika
Elma se narodila v oblasti dnešní kanadské provincie Yukon a strávila tam prvních deset let života. Pak se vydala na dlouhou cestu, během které urazila za tři roky kolem tisíce kilometrů. Její život v okolí Swan Pointu zřejmě ukončili lovci. Definitivní důkaz, že zvíře padlo za oběť pravěkým lidem, ale chybí. Stopy po řezech kamennými čepelemi vzniklé při porcování masa z jejích zvětralých kostí už dávno zmizely.
Před třemi lety provedli vědci z Aljašské univerzity podobné analýzy klu mamuta, který dostal jméno Kik. Ten žil před více než sedmnácti tisíci roků v dobách vrcholící doby ledové a pohyboval se zhruba ve stejné oblasti jako Elma. Kik se toulal rozlehlými nížinami rozkládajícími se mezi pásmem Aljašských hor na jihu a Brooksovým pohořím na severu a pásl se na vegetaci tzv. mamutí stepi.
Během Elmina života již ledovce ustupovaly a vegetace prodělávala dramatickou změnu. Elmin životní areál byl ve srovnání s Kikem menší. Nížinám se vyhýbala. Vyhledávala výše položené oblasti, kde se díky chladnějšímu klimatu ještě držela flóra, jakou mamuti upřednostňovali.
Analýzy DNA potvrdily, že Elma byla blízce příbuzná dalším dvěma mamutům ze Swan Pointu. Rozbory dědičné informace izolované z kostí a klů dalších mamutů odhalily, že v oblasti žila nejméně dvě velká, od sebe oddělená stáda těchto zvířat. Fakt, že se Elma i Kik s odstupem čtyř tisíciletí pohybovali ve stejné oblasti, svědčí podle Audrey Roweové o tom, že mamuti podnikali pravidelné migrace, a pravěcí lidé si proto mohli své lovecké výpravy plánovat.
Klima, nebo lovci?
Lokalitu Swan Point obývali pravěcí lovci pravidelně na přelomu léta a podzimu. Kromě jiného tu po sobě zanechali malé „žiletkovité“kamenné hroty, jaké používali pravěcí obyvatelé Sibiře k lovu mamutů už před třiceti tisíci lety.
Vědci považují za oběti lovu jak Elmu, tak i její dva pokrevní příbuzné. Z analýz povrchové vrstvy klů, která narostla Elmě těsně před jejím skonem, vyvodili závěr, že zvíře bylo zdravé a dobře živené.
Nezahubila je tedy choroba a v oblasti nežila šelma, která by dospělého mamuta udolala. Zřejmě ne náhodou potkala Elmu smrt na sklonku léta, kdy do oblasti Swan Pointu přicházeli lovci.
„Jediným predátorem, který mamuty pravidelně lovil a byl s to zabíjet dospělá zvířata, byl tehdy člověk,“dává zapravdu závěrům Roweové a spol. paleontolog Hervé Bocherens z univerzity v německém Tübingenu.
Většina mamutů vyhynula zhruba před deseti tisíci lety. Několik dalších tisíciletí už přežívaly jen malé populace izolované na arktických ostrovech v Severním ledovém oceánu. Například na Wrangelově ostrově u břehů Sibiře žili zakrslí mamuti ještě před čtyřmi tisíciletími.
O příčinách zániku mamutů vedou vědci spory dlouhá desetiletí. Někteří ho vysvětlují poměrně rychlou změnou klimatu a zásadní proměnou arktické flóry, kterým se obří zvířata nedokázala přizpůsobit. Konkurenční teorie vidí důvod v intenzivním lovu pravěkými lidmi.
Příběh Elmy potvrzuje, že mamuti čelili obrovskému tlaku jak ze strany lidí, tak i v důsledku změny klimatu. To byl zřejmě na konci ledových dob globální fenomén. Dokazuje to výzkum zániku pravěké zvířeny v oblasti dnešní jižní Kalifornie, jehož výsledky publikovali v loňském roce vědci vedení Emily Lindseyovou z Jihokalifornské univerzity v Los Angeles.
Ti prokázali, že v této lokalitě zmizela megafauna před třinácti tisíci lety s nástupem teplejšího a suššího klimatu. Definitivní ránu do vazu uštědřily tamějším populacím velkých zvířat požáry, kterých v té době dramaticky přibylo. Zakládali je lovci, aby si nahnali zvěř do míst, kde ji snáze zabili. Ve vyschlé krajině se oheň snadno šířil a páchal obrovské škody.
„Hypotézy, že příčinou vymírání na sklonku ledových dob byla změna životního prostředí nebo působení člověka, se nevylučují. Naopak, klima a člověk působili na faunu společně,“shrnula závěry kalifornské studie Emily Lindseyová.
Většina mamutů vyhynula zhruba před deseti tisíci lety. Několik dalších tisíciletí už přežívaly jen malé populace izolované na arktických ostrovech.