Hmotnost CO : 340 milionů tun

Rybářské flotily mají u ochránců přírody špatnou pověst. Velice často je oprávněná. Moderní průmyslový rybolov zatěžuje oceány způsobem, u kterého je zcela namístě použít výraz „drancování“. Jedna z nejhorších takových technik je vlečení sítí po mořském dně. Účelem je chytit ryby, korýše hlavonožce a další tvory, kteří u něj žijí. Jde o poměrně oblíbenou rybářskou techniku. Kromě samotného lovu obyvatel dna ho často i fyzicky poškozuje. Ničí korálové útesy i vodní rostliny. Podle nového výzkumu má ale ještě dalekosáhlejší následky.

ČÍSLO TÝDNE

Vlečné sítě míchají vrstvu sedimentů. Dostává se tak do ní kyslík. Ten využívají bakterie a další mikroorganismy k rozkladu organické hmoty. Uvolňuje se při tom oxid uhličitý, který pak přispívá k oteplování atmosféry. Nebýt vlečných sítí, zůstal by v sedimentech vázaný z praktického hlediska nekonečně dlouho.

Tým Enrica Saly z americké Národní zeměpisné společnosti se už delší dubu snaží množství takto uvolněného oxidu uhličitého vyčíslit. Největší potíž byla zjistit, jaký podíl ho opravdu skončí v atmosféře. Minulý čtvrtek vydala Salova skupina v časopise Frontiers in Marine Science odhad, podle nějž je podíl překvapivě vysoký: zhruba 55 procent.

V absolutních číslech by to znamenalo, že rybářské lodě vláčející sítě po mořském dně jsou ročně zodpovědné za uvolnění 340 milionů tun oxidu uhličitého. Emise CO2 za rok 2023 vyšly 40,9 miliardy tun.

Na vláčení sítí by z toho proto připadalo 8,3 procenta. Pro srovnání: podíl letecké a lodní dopravy dohromady vychází 2,8 procenta. Konec vláčení by mohl vést k významným úsporám emisí. Má to ale háček.

Část vědců s výpočtem nesouhlasí. Uhlík se podle nich na dně ukládá ve formách, které mají bakterie problém rozložit i s dostatkem kyslíku. Může to být třeba v kostech. Odhad je možné interpretovat i jinak. I po desítkách let vyčíslování zdrojů skleníkových plynů tápeme v řádech stovek milionů tun.