Trajektorie vzteku
Původně jsem doufal, že budu moci nedělní Partii Terezie Tománkové zařadit do svých připravovaných Dějin českého televizního cringe, ale po opakovaném zhlédnutí jejího „výbuchu ve studiu“a „hádky v přímém přenosu“musím říct, že šlo o bouchnutí sazí velmi uměřené a kontrolované a že mu předcházely dlouhé minuty obdivuhodně profesionálního chování při pokusech ukončit diskusi o tom, zda Okamura nosí pleny a jakou má lékařsky změřenou hladinu testosteronu. A navíc – jestli Terezie ve chvílích, kdy se jí „vaří krev“, vypadá takhle komponovaně, každý by s ní chtěl strávit zbytek života. Klid a věcnost jejího výbuchu vynikne zvlášť ve srovnání se slavným „tak víte co? tady máte moje otázky, já vám je dám...“Jakuba Železného, při němž se jednomu chtělo vlézt pod
Pondělí
Úterý stůl, ucpat si uši a hlasitě si zpívat. I teď, po roce, je těžké se na Železného studii uražené pasivně agresivní manželky dívat. Ale pokud bychom měli obě situace porovnávat vědecky, měli bychom brát v potaz i bazální nastavení intenzity emočních reakcí obou moderátorů: zatímco Terezie je v běžných situacích proslule klidná, Jakub Železný, zvlášť v tehdejší fázi svého života,
Středa vypadal, že ho vytočí doběla, i když mu někdo jenom dá omáčku na knedlík. Při vědeckém zkoumání bychom neměli pominout ani fakt, že oběma těmto moderátorským ztrátám sebekontroly byl přítomen Patrik Nacher. Může to být náhoda. Můžou to být feromony.
Volal jsem kamarádce, která se moderováním politických debat taky živí, a zeptal se, jak to dělá, že ještě ve studiu zatím nikomu nevyškrábala oči. „CBD medvídci,“odpověděla stručně. Přitom marihuanu jako prostředek ke zklidnění politické scény navrhoval Jiří X. Doležal už v 90. letech. V době, ve které, jakkoli špatnou pověst dneska má, by se žádný politik neodvážil ve studiu chovat jako ti dnešní. Politické debaty bývaly nudné, zdlouhavé, usilovně předstíraly, že jsou o tématech a hysterický hulvát Miroslav Sládek tehdy na všechny působil
Čtvrtek
Pátek jako exot. Dneska by se o něm nejspíš psalo jako o „spíše nevýrazném poslanci SPD“. Myslím, že by nás ta vzestupná trajektorie vzteku měla začít znervózňovat, abychom si pak nemuseli vyčítat, že jsme nekonali, až Václav Moravec vystřílí studio („Byl takový klidný a tichý...“). Jenže co si počít? Jak to vrátit? Jak to ten Ota Černý dokázal, že měl své televizní debaty vlastně téměř přátelské, ptal jsem se své nejmilejší moderátorky. „Dal jim najíst a za pohovkou byly lahváče. A my teď jedeme klidně hodinu a půl o hladu.“Takže přece jenom nejspíš ta tráva...
Oběma ztrátám sebekontroly byl přítomen Patrik Nacher. Náhoda?
Sobota