Důchody nejsou škoda
Podle ústavního právníka nelze prezentovat zvýšení důchodů jako hospodářskou škodu. Opozice prý doplatila na obstrukce ve sněmovně.
Odborník na Ústavní soud Ondřej Preuss zároveň souhlasí s jednou z výtek původního soudce zpravodaje Jana Svatoně, jenž ve svém disentním stanovisku rozporoval, zda vláda měla při schvalování nižších valorizací ve sněmovně právo na vyhlášení stavu legislativní nouze.
Ústavní soud nakonec zamítl návrh hnutí ANO na zrušení snížené valorizace penzí, jak výsledný nález čtete?
LN
Z politického hlediska je to možné chápat jako vítězství vládní většiny, ale to mi nepřísluší hodnotit. Z právního hlediska bylo toto rozhodnutí, tedy zamítnutí návrhu, možné očekávat. Když přejdu k argumentaci, tak měl tento návrh dvě roviny, a to je legislativní proces a samotné materiální posouzení té změny.
Jaký bude mít nález dopad? Vojtěch Šimíček se zmínil, že důchodový systém je v Česku nevyvážený.
LN
Je pravda, že i předseda Ústavního soudu, doktor Baxa, uvedl, že to je nález pro budoucnost. To se bude týkat asi zejména části, která se věnuje legislativnímu procesu, ale samozřejmě, ten nález se velmi zevrubně věnoval i otázce, kdy vzniká nárok na navýšení valorizace. I v tom lze spatřovat nějaké opěrné body pro další rozhodovací činnost Ústavního soudu.
LN Obstál v tomto případě Ústavní soud jako jednotná instituce?
Možná trochu překvapivě byla soudní opozice relativně malá, nakonec to byli pouze tři soudci, kteří byli proti. Je ale možné, že se v průběhu času proměňovala, protože Ústavní soud v posledních měsících o návrhu jednal opakovaně a mohlo docházet i k nějakému průběžnému testování většiny.
Původní návrh docenta Svatoně získal dva hlasy, což tedy skutečně zdaleka nestačí, protože pro zrušení zákona je potřeba devět aktivních hlasů. Projednání bylo ale opravdu důkladné, z tohoto hlediska
si myslím, že ústavní soud nepochybně ve své roli obstál.
LN Jak na vás působí závěry, které v odůvodnění představil soudce zpravodaj Vojtěch Šimíček?
Je pravda, že na mě některé závěry působí příliš zjednodušeně. Mám na mysli například otázku pojmu škody ve vztahu ke stavu legislativní nouze, kdy mám za to, že nelze takto široce vykládat tento pojem, tedy že důchod je škodou na straně státu.
Vojtěch Šimíček v odůvodnění odmítal argumenty opozice poměrně suverénně, zejména pak argumenty, že byla porušena práva opozice a že vláda jednala retroaktivně. Souhlasil byste s ním?
LN
Já jsem to uváděl opakovaně do médií už v minulosti, že zejména některé z obstrukcí, kterých jsme svědky v tomto volebním období a konkrétně i v projednávání tohoto příslušného zákona, mohou být z pohledu opozice kontraproduktivní. Nastalo to, že Ústavní soud to proti ní otočil ve smyslu, že pokud ten návrh zákona, byť za ztížených podmínek, byl projednáván desítky hodin na plénu sněmovny, tak všechny myslitelné argumenty padly, poslanci je zvážili a není to tedy možné označit za umlčování opozice.
Docent Šimíček výslovně píše, že chráněný není jenom jednotlivý poslanec při výkonu svého mandátu, ale i celý proces jako takový, jehož smyslem je dospět k přijetí nebo zamítnutí zákona, ale ten proces nemůže být nekonečný. Teoreticky, kdyby opoziční poslanci s přednostním právem tolik netlačili na pilu, tak by šance na zrušení zákona byly větší, ale to je spekulace.
Co říkáte na kritiku Jana Svatoně, který mimo jiné v disentu nesouhlasil s tím, že by byly naplněny předpoklady k vyhlášení stavu legislativní nouze?
LN
To byla patrně kostra jeho původního návrhu. Musím říct, že s některými jeho výtkami souhlasím. Znovu se vracím k pojmu té škody, kdy se domnívám, že nebyly naplněny podmínky vyhlášení stavu legislativní nouze. Druhá otázka ovšem je, jestli je to protiústavní. Ústavní soud není ochráncem zákonnosti, ale ústavnosti.
Porušení musí být natolik intenzivní, že dosáhnou ústavního prahu, a to je pak diskutabilní právě z důvodu, že ve skutečnosti byla zákonu věnována obrovská pozornost v Poslanecké sněmovně. Logika může být vlastně taková, že i když se většina pokusila obejít menšinu, tak tím, že zase ona použila institut obstrukcí, tak to de facto narovnala. Nenechala se vlastně úplně tlačit. Tím pádem nemusí být porušení tak intenzivní, aby musel Ústavní soud jednat.
Je však otázka, pokud bychom toto vnímali jako vzor do budoucnosti, zda není rozvolňování pravidel ve sněmovně přílišné. Tedy zda konstatování, že pravidla budeme dodržovat jen v nějakých abstraktních hranicích, nepovede k tomu, že debata ve sněmovně bude čím dál víc nepřehlednější a čím dál víc nepříjemnější. To ostatně vidíme teď v projednávání zákona o korespondenční volbě. Myslím, že Ústavní soud naopak mohl více zvednout varovný prst, aby došlo buď ke změně jednacího řádu, pokud by se ukázalo, že je skutečně nevyhovující, což já dlouhodobě tvrdím, anebo tedy k nějakému sebeomezení jednotlivých aktérů za účelem prostě kultivovanější diskuse.