Penzijní granát
Soud podemílá víru v ústavní pořádek
Vláda slaví absolutní vítězství. Ústavní soud se postavil za veškeré její argumenty a stejně tak odmítl veškeré námitky, které formulovala opozice. Je velikou otázkou, jak velké vítězství je to pro českou společnost. Můžeme se totiž obávat, že zcela jednoznačný – a dodejme, že dle našeho pohledu i zcela jednostranný – nález konstitučního tribunálu povede k ještě větší polarizaci. A že nahněvání nikoli marginální části národa na „elity“, jak jej známe z USA, Polska či Slovenska, vzroste i v jinak mírumilovném Česku.
Aby bylo jasno: nikdo, dokonce ani ukřičená opozice nezpochybňuje právo vlády měnit vzorečky důchodů či jejich valorizací. Nemůže tomu odporovat ani selský rozum: pokud výše penzí vyskočí ze čtyřiceti na padesát procent mezd – přičemž z odvodů z těchto mezd se penze vyplácejí, pak je skoro povinnost vlády něco takového zastavit. Jenže něco takového se musí udělat podle platných zákonů. Jinak řečeno: nemůžete déle než rok ignorovat inflaci a rostoucí důchody a pak náhle křičet: pozor, hospodářské škody! Kdyby vláda změnila pravidla valorizace řádným způsobem, mohl by takový Andrej Babiš volat cokoli, ale šlo by jen o politický křik.
Jak připomínají i tři ústavní soudci, již se ocitli v menšině, je velmi zvláštní tvrdit, že vláda mohla být lednovou inflací v roce 2023 zaskočena: „Již na počátku roku 2022 míra inflace dosahovala dvouciferných hodnot a v průběhu roku dále stoupala, přičemž nejpozději z predikce České národní banky ze dne 4. 8. 2022 a dále z dat ministerstva financí bylo zcela zjevné, že tato dosáhne enormní výše“. Plénum Ústavního soudu se přesto přiklonilo k názoru, že inflace „se zjevila“až v den, kdy její výši oznámil statistický úřad. Chcete lepší příklad formalistní sofistiky?
Spíše se zdá, že pro plénum prostě bylo nepřijatelné podpořit cokoli, co přichází od současné parlamentní opozice. Tento přístup je patrný v podstatě z každého odstavce nálezu. Včetně naprosto svévolného vybírání si, které argumenty a výroky použije a které nikoli. Takže když Zbyněk Stanjura řekne, že dvacet miliard pro rozpočet nepředstavuje problém, tak to soudci ignorují, ale vezmou za bernou minci, když ten samý pronese, že jde o „značnou hospodářskou škodu“.
Naopak vůči Tomiu Okamurovi rád použije výrok „obstruuji“, aby dokázal, že opozice zbytečně zdržovala. Et cetera.
Šlo by snad i pochopit, kdyby ÚS pravil „vláda a vládní většina pochybily, ale soud se rozhodl pro zdrženlivost a nebude kvůli tomu rušit zákony“. Zvolenou argumentací, kdy opravdu zcela selektivně ignoroval všechna data zpochybňující vládní postup, poslal národu vzkaz, který nejspíše velká část společnosti nikdy nezkousne. Ten vzkaz bude chápat takto: „Podle ústavních soudců si vláda může dělat, co chce – tedy pokud to je vláda prezidenta, který nás jmenoval, a Senátu, který nás potvrdil.“