Přemístění mostu má evropská pravidla
Oželezničním mostu, jímž jsou propojeny vltavské břehy v Praze pod Vyšehradem, mezi Výtoní a Smíchovem, se poslední dobou hodně mluví a píše. Most patří k historickému obrazu a panoramatu města od roku 1901 a je památkově chráněn.
Nejde však o muzeální kousek. Most tvoří součást jednoho ze strategických dopravních koridorů. Železničáři musejí řešit, co s ním. Preferují demolici a novou výstavbu na pozadí požadavku, aby na mostě nebyly vedle sebe dvě dráhy, jak je tomu dnes, ale dráhy tři. Nedávno představili na dané téma architektonické řešení. Vyhovuje z dopravního hlediska tomu, co chce investor. Má bezpochyby výtvarnou hodnotu, ale ideové vyznění návrhu je spíš negativní. Proti odstranění památky protestuje část Pražanů na čele se spolkem Nebourat, památkáři a početná skupina dalších odborníků, například architektů. Také Český národní komitét ICOMOS a Centrum světového dědictví UNESCO v Paříži jsou proti demolici.
Reálnost svých postojů dokládají účastníci polemiky odbornými posudky. Je v povaze věci, že se málo slyší navzájem. Správa železnic zatím přesvědčila mimo resort dopravy a část představitelů hlavního města Prahy málokoho, že nový most je jediná možnost. Důrazně však dala najevo všem, že most je ve špatném technickém stavu – vlaky po něm jezdí od prosince 2023 velmi pomalu.
Úmluva se silou zákona
Příběh se má dál odvíjet v intencích správy železnic, ale formálně právně lépe než dosud. Na stole je záměr, podle kterého bude most rozebrán a přemístěn – znovu postaven jinde v Praze, snad v Modřanech, zatímco mezi Výtoní a Smíchovem vznikne nový železniční most takzvaně lege artis. Záměr má oporu v památkovém zákoně (§ 18 odst. 1 zák. č. 20/1987 Sb.).
Předchozí souhlas s přemístěním památky by vydával odbor památkové péče pražského magistrátu. Jeho správní úvaha není naším zákonem omezena. Je tu ale článek 5 Úmluvy o ochraně architektonického dědictví Evropy, jenž zní: „Každá Strana (signatářský stát) se zavazuje zakázat přemístění
celku nebo části jakékoli chráněné památky, kromě případů, kdy fyzická ochrana takových památek přemístění nezbytně vyžaduje. Za těchto podmínek přijme příslušný úřad nezbytná bezpečnostní opatření k jejich demontáži, převozu a opětovnému postavení na vhodném místě.“
Úmluva o ochraně architektonického dědictví Evropy se stala v roce 2002 přímou součástí českého právního řádu v síle zákona. Zároveň byla nadána aplikační předností, pokud upravuje něco jiného než vnitrostátní zákon.
Možnosti jejího využití v běžné praxi jsou malé, ale právě pro přemísťování památek to tak docela neplatí, neboť článek 5 Úmluvy mluví poměrně jasnou řečí. To si už uvědomilo naše soudnictví. Podstatné je, že by se neměl oddělovat souhlas s odstraněním památky od závazného určení její nové polohy a opětovné výstavby. Bude magistrát schopen rozhodnout takto podle evropského střihu?
V řízení o souhlasu s přemístěním stavby, která je památkou, je správní úřad de facto povinen opatřit si předem vyjádření Národního památkového ústavu. Toto vyjádření není pro něj závazné. Tím spíš dává smysl, aby všichni aktéři kauzy zůstali dál v zorném úhlu veřejnosti, pokud se zajímá o hmotné kulturní dědictví na jedné straně a ekologicky únosné druhy dopravy na straně druhé.