Řekni, jakým slovem jsi
Rod, číslo, pád... Bez mluvnických kategorií se neobejdete
způsob obohacování slovní zásoby, kdy dojde ke spojení již existujících slov v jeden nový významový celek, ve kterém tato slova nabývají nového, celistvého významu. Kupříkladu slovo schůzka označuje různé typy setkání. Ve spojení třídní schůzka ale nabývá specifického významu odkazujícímu k setkání rodičů studentů s představiteli školy.
definujeme jako mluvnickou kategorii, vyjadřující roli jména ve větě a jeho vztah k jiným slovům v ní. Např. 1. pád označuje toho, kdo vykonává děj, 5. pád toho, na koho se mluvčí ve větě obrací.
Číslo (jednotné, množné) vyjadřuje množství, počet. U podstatných jmen označujících některé párové části těla (ruce, nohy, oči, uši) se v 7. pádu mn. č. zachovává tvar dvojného čísla (tzv. duál), což se projevuje koncovkou
-ama (rukama, nohama, očima, ušima).
Jmenný rod určuje rodovou příslušnost slova (mužský – životný, neživotný; ženský; střední), která je obvykle ve shodě s realitou, občas ovšem kolísá. Například slovo děti je v množném čísle mluvnicky rodu ženského stejně jako slova oči, uši. Podstatná jména rodu mužského, která označují neživé jevy – strašák, sněhulák – jsou mluvnicky rodu mužského životného. V případě určení životnosti a neživotnosti sice platí ve většině případů shoda mluvnické příslušnosti s reálným světem, ale existuje určité procento jmen, která se s touto realitou rozcházejí. Jistotou je proto odůvodnění skrze tvary 1. a 4. pádu. Má-li slovo shodný tvar 1. a 4. pádu, jde o podst. jm. rodu mužského neživotného (1. pád klid, 4. pád klid),
pokud tvar shodný není, jde o podstatné jméno životné (1. pád císař, 4. pád císaře).
Přídavná jména přejímají mluvnické kategorie pádu, čísla a rodu od řídícího podstatného jména. Také u přídavných jmen určujeme pro stanovení správného tvaru vzor, při jehož určení ale vycházíme z druhu přídavného jména, kdy tvrdá přídavná jména
mění v závislosti na rodu koncovku a skloňujeme je podle vzoru
mladý (slibný, slibná, slibné),
měkká příd. jm. v rodech koncovku nemění, zachovávají si koncovku -í a skloňují se podle vzoru jarní (krajní). Přivlastňovací přídavná jména určují vlastnický vztah a pojí se se vzory otcův a matčin.
U zájmen určujeme mluvnické kategorie pádu, čísla a rodu (s výjimkou bezrodých zájmen – já, ty, my, vy). I u zájmen je možné určit vzor, jímž se řídí pravidla jejich skloňování. Některá ze zájmen přejímají vzory přídavných jmen – mladý (žádný )a jarní (ničí), některá se řídí vzory ten a náš. Zvláštní skupinou jsou zájmena nesklonná: jehož, jejichž, jeho, jejich. Pozor na pravopis zájmena já, které má ve 2. a 4. pádě tvar mne, mě (pomocné tebe, tě) a ve 3. a 6. pádě tvar mně, mi (pomocné tobě, ti). Dále je třeba brát v potaz pravopisné zásady zájmena ona, které má ve 4. pádě krátký tvar ji, ni (pomocné tu).
Kategorie pádu, čísla a rodu lze určit i u číslovek a i u nich můžeme pracovat se vzory, podle nichž číslovky skloňujeme. Jde o vzory podstatných jmen (miliarda – žena), o vzory přídavných jmen (druhý – mladý) i vzory zájmen (jeden – ten).
Jednou z mluvnických kategorií, které vyjadřují slovesa ,je osoba: definuje roli původce děje v komunikované situaci – 1. osoba ( já, my) označuje mluvčího, 2. osoba (ty, vy) adresáta a 3. osoba( on, ona, ono, oni, ony, ona)
dalšího účastníka děje. Další kategorií je číslo jednotné a množné, které určuje množství původců děje. Oznamovací, rozkazovací a podmiňovací způsob vyjadřují okolnosti provázející děj.
S kategorií času se pojí pouze způsob oznamovací. Čas vyjadřuje, zda děj probíhal v minulosti (minulý – běhal jsem), probíhá právě teď (přítomný – běhám),
nebo teprve probíhat bude (budoucí – budu běhat).
Čeština dále u sloves pracuje se dvěma slovesnými rody – činným a trpným. Pokud činnost vykonává sám podmět, sloveso je rodu činného – Natočili jsme tento silný filmový příběh. Pokud činnost vykonává někdo jiný než podmět nebo pokud je záměrem mluvčího nesdělit, kdo činnost vykonával, sloveso je rodu trpného – Tento silný filmový příběh byl natočen námi.
Poslední kategorií sloves je vid. Pokud děj není dokončen, není dokonán, je jakýmsi procesem, je sloveso vidu nedokonavého – sdílet, souhlasit. Je-li děj dokončen, je dokonán, jedná se o jednorázovou činnost, je sloveso vidu dokonavého – přijet, zaspat.