Žádné zastoupení bez zdanění
Argumentační zákopy současného střetu o korespondenční volbu se vedou podél linie slučitelnosti takové volby s Ústavou ČR – v níž však požadavky na podmínky voleb nejsou nijak zmíněny. Jsou stanoveny v Listině základních práv a svobod, jež v § 21, odst. (3) uvádí, že „Volební právo je všeobecné a rovné a vykonává se tajným hlasováním. Podmínky výkonu volebního práva stanoví zákon.“Ta všeobecnost, rovnost a tajnost jsou tedy podrobněji vymezeny v normě nejméně o dvě úrovně nižší, než je ústava, což mne jako laika přivádí do rozpaků ohledně případné neústavnosti.
Daleko více než taková právnická ekvilibristika mne však zaráží rozpor názvu a zejména obsahu oné listiny s jinak běžnou představou, že k právům neoddělitelně patří povinnosti a ke svobodě odpovědnost. Možná, že kdyby se naši parlamentní matadoři podívali na problematiku z této stránky, dospěli by snáze k nějakému racionálnímu kompromisu.
Zcela konkrétně: že volební právo má jistá omezení, tj. není zcela všeobecné, je zřejmé už z toho, že pro jeho užití je potřeba dosáhnout určitého věku. Otázka je, jestli by nestálo za úvahu toto právo omezit ještě dalšími povinnostmi nebo alespoň podmínkami. Okrajově se např. nabízí odepření tohoto práva těm, kdo nerespektují povinnost dodržovat zákony – jinými slovy pachatelům úmyslných trestných činů (v řadě států takováto regulace existuje, např. ve Velké Británii, USA, Estonsku…).
Zásadní pro dnešek je však problematika vzájemné provázanosti volebního práva se zdaněním. V dějinách demokracie totiž nalézáme jasný historický precedens: jednou z rozbušek boje severoamerických kolonií za nezávislost byla povinnost placení daní britské koruně bez toho, že by osadníci měli své poslance ve Westminsteru (zásada „No Taxation without Representation“– „Žádné zdanění bez zastoupení“). Naší současné situace se samozřejmě týká problém právě opačný, tedy že volebním právem disponuje i mnoho osob, jež daně neplatí (ač jsou v produktivním věku), leč to – zdá se mi alespoň – na věci mnoho nemění: ekvivalence mezi činným přispíváním k chodu státu na straně jedné a právem být zastoupen v parlamentu na straně druhé není dotčena tím, ze které strany na ni hledíme.
Jinými slovy, nenahlížím, proč by kdokoliv, kdo na chod státu nepřispívá, ač je v produktivním věku (samozřejmě z těchto úvah vyjímám např. důchodce), měl mít právo o tomto chodu prostřednictvím svých volených zástupců rozhodovat. Zda nepřispívá proto, že jde o notorického nezaměstnaného na sociálních dávkách, nebo proto, že žije, pracuje a odvádí daně na druhém konci světa, zdá se mi přitom nepodstatné.
Připadá mi zkrátka, že by bylo potřeba nejprve vést úvahy o principu „Žádné zastoupení bez zdanění“, což by – a zdá se mi, že spravedlivě – vyřešilo věci tak velmi mnohé, že korespondenční volba studentů na Erasmu by pak byla zcela okrajovou záležitostí…