Politický soud
„Valorizační“nález konstitučního tribunálu rozvázal vládě ruce ve sněmovně
Středeční nález, první zásadní v případě Baxova/Pavlova Ústavního soudu (ÚS), vyjevil, že soudci jsou rozděleni, protože odlišné stanovisko podali tři z délesloužících soudců, noví (s jedinou výjimkou) jsou v jednotném šiku. Verdikt samotný vzbudil samozřejmě nadšení ve vládním táboře, mezi právníky však i dost rozpaků. O političnosti nálezu vypovídají i pozdější komentáře, ministři jásají, jak soud potvrdil, že museli šetřit a že se k verdiktu budou vracet při debatě o obstrukcích. Také předseda ÚS Baxa fakticky připouští političnost rozhodnutí a též mluvil o rozpočtové stabilitě.
Problém byl v tom, že stížnost opozice nebyla namířena proti šetření ani proti rozpočtové stabilitě, jak někteří mylně tradují. Stížnost byla namířena na proceduru přijímání zákona. A zde většina soudců zcela podlehla ideologii „rozpočtové odpovědnosti“, protože posuzovala zákon tak, jako by to byl jediný způsob, jak ušetřit na důchodech. „Nemohu ani souhlasit s poukazem většiny na kumulaci důchodových výdajů v dalších letech (ve výši až 400 mld. Kč), neboť je založen na neopodstatněném předpokladu budoucí nečinnosti této vlády a vlád příštích, tj. předpokladu neodpovídajícím politické realitě (a v podstatě ani ekonomickým možnostem státu),“napsal ve svém disentním stanovisku soudce Jan Svatoň.
Co k tomu dodat, snad že absolventi právnické fakulty rozumějí ekonomii ještě méně než ministr Stanjura, a proto, vyděšeni rozpočtovým strašením, zákonnost odsunou na vedlejší kolej. Baxovi soudci se tak připojili ke skupině činovníků řídících se heslem „účel světí prostředky“. Popírání reality
Středeční verdikt se například v otázce retroaktivity odchýlil od minulých rozhodnutí. V roce 2011, když ÚS rozhodoval o krácení státního příspěvku na stavební spoření, dospěl k názoru, že nárok na příspěvek vznikl koncem roku, se splněním smluvních podmínek, a nikoli až v roce následujícím, kdy stát bonusy vyplácel. V novém nálezu se poměrně neortodoxně tvrdí, že nárok vzniká teprve splatností konkrétní dávky (v daném případě až v červnu 2023), a nikoli v lednu, nejpozději v únoru roku 2023, kdy byly naplněny zákonné podmínky mimořádné valorizace. Je to jako byste říkali, že nárok na výplatu mají státní zaměstnanci teprve v okamžiku, kdy jim přijde na účet, a nikoli od chvíle, kdy splní své smluvní povinnosti. Ostatně tento názor i odůvodnění odmítli všichni tři disentující soudci.
Pozoruhodné je, že soud se držel argumentace i tvrzení vlády, jako by to byly zjevené pravdy, a nepřipustil žádnou z námitek navrhovatelů, v čemž lze též spatřovat političnost, a nikoli objektivitu. Je to zvláště patrné u otázky, zda byly naplněny podmínky pro vyhlášení stavu legislativní nouze. Zde se soudci striktně drželi argumentace vlády a prognózy ČNB i predikce ministerstva financí (sic!) považovali za irelevantní. Tímto zjevným popíráním reality nejenže dospěli k tomu, že vláda se dozvěděla o mimořádné valorizaci teprve v okamžiku, kdy statistický úřad zveřejnil lednovou inflaci, ale též se ztotožnili s konceptem, že důchodci jsou schopni svým nárokem na důchod působit rozsáhlé hospodářské škody, tedy jsou vlastně společenskou přítěží.
Kdyby nebyly ve hře miliony důchodců, dalo by se nad jednou právně zprzněnou normou mávnout rukou, avšak Ústavní
soud při obhajobě vládního postupu vytvořil zcela vědomě (ne)pravidla pro vyhlašování stavu legislativní nouze i pro likvidaci obstrukcí.
Metodologický nesmysl
Při obhajobě stavu legislativní nouze, který má být zcela mimořádným prostředkem, se soudci ohánějí četností, s jakou jej užívaly předchozí vlády a též ta současná. Jenže to je metodologický nesmysl, protože stávající i předchozí vlády čelily bezprecedentním vnějším hrozbám, ať již jde o několik vln pandemie, nebo válečný konflikt a následnou uprchlickou vlnu. Poctivější by bylo období od roku 2020 do současnosti spíš pominout. To by ale soud nemohl tvrdit, že stav legislativní nouze je vlastně hojně užívaný nástroj, a tedy se jím nemusí zabývat. V čem je problém? Každá další vláda, která bude chtít cokoli prosazovat, bude nečinná do doby, než vznikne „krizová situace“, a pak využije legislativní nouzi. A po důvodech nečinnosti Ústavní soud nepátral, protože se držel vládních notiček.
V otázce obstrukcí získá asi ÚS mohutný potlesk, protože vlastně vytvořil návod, jak je likvidovat. Přičemž tento problém kvantifikoval pozitivisticky, když definoval, co musí opozici stačit: „Schůze samotná pak trvala více než 95 hodin, z toho zhruba 67 hodin čistého času bylo věnováno samotné debatě mezi poslanci (navzájem) a taktéž mezi poslanci a zástupci vlády.“Tedy nechá-li vláda opozici mluvit více než 67 hodin, může jí to „kecání“zarazit. Ideální je, když samotný obstruující připustí, že obstruuje. Pak už se s ním sněmovní většina nemusí mazat vůbec.
Ano, je to poměrně radikální zjednodušení situace a upřímně, nikdo není moc zvědavý na nekonečné projevy Andreje Babiše a Tomia Okamury či minule odpůrců EET. Navíc tímto zásahem Ústavního soudu utichnou snahy po novelizaci jednacího řádu, sněmovna už žádný nepotřebuje, protože co většina dělá, dobře dělá.
Předseda Ústavního soudu Baxa si na tiskové konferenci průběh projednávání této pře velmi pochvaloval a líčil pohodovou atmosféru mezi soudci. My ostatní teprve uvidíme, jaký dopad bude mít rozhodnutí na parlamentní praxi a zda nám neztuhne úsměv všem.
Soud se držel argumentace i tvrzení vlády, jako by to byly zjevené pravdy, a nepřipustil žádnou z námitek navrhovatelů