Historie coby nástroj vládnutí
Putin předvádí, jaké to je, když dějiny slouží jako podpora současné moci
To, že Vladimir Putin miluje historii, respektive její používání i pro současnou politiku, asi není žádným překvapením. Obsese druhou světovou válkou, respektive tou částí, kdy Sovětský svaz bojoval proti nacistickému Německu, nemohla uniknout vůbec nikomu. Putin po svém nástupu změnil výrazným způsobem vnímání osobností a událostí v ruské historii tak, aby vyhovovaly jeho pojetí vlády.
Stalin přestal být krvavým diktátorem, zmínky o jeho zločinech jsou důsledně potlačovány, naopak industrializace se najednou stala pozitivním jevem. Dochází i k trestání pohledů, které podobnou vizi zpochybňují. Stačí si jen připomenout případ Jurije Dmitrijeva, který se věnoval odhalování stalinských zločinů a byl odsouzen k dlouholetému vězení pod jen velmi chabě skrývanou záminkou pedofilie. O několik let dříve, jmenovitě v lednu 2014, se stala otázka v anketě „nebylo lepší vydat Němcům Leningrad a zachránit obyvatele před hladověním?“záminkou k vytlačení televize Dožď z vysílání kabelových programů na internet. Muzeum gulagu Perm-36 přišlo o významnou část dotací a stalo se spíše muzeem života v gulagu, ať vězňů, tak i dozorců.
Historie se tak stále častěji stávala instrumentem, zatímco její seriózní výzkum se dostával na okraj.
Symbolika nad přesnost
V pojetí, kdy slouží historie jako podpora současné moci, je daleko důležitější než historická přesnost její symbolika. Ostatně Putinův poradce Vladimir Medinskij je vzděláním historik, který obhájil svoji disertaci právě se základní tezí, že historie nemá hledat pravdu, ale sloužit státním zájmům.
Putin se proto v dřívějších dobách, kdy měl ještě tendence k reformám, rozhodl prosazovat obraz Pjotra Stolypina, ruského premiéra v bouřlivých letech po roce 1905. Stolypin byl znám nejen jako reformátor, ale také jako člověk, který neměl daleko k brutálním metodám. Během jeho vlády docházelo k četným popravám revolucionářů. Stolypin nicméně situaci uklidnil, zahájil reformy, podle kterých se mohli rolníci začít vyvazovat z občin. Podle stolypinského mýtu pak jeho reformy skončily jeho smrtí, byť reálně ustrnuly daleko dříve v bahně ruské byrokracie. Není ani divu, že Putinovi s jeho nenávistí k jakékoli revoluci Stolypin imponoval.
Nicméně stolypinský mýtus se v Rusku nějak výrazně neuchytil. Část lidí měla jen mlhavé povědomí o tom, kdo to vlastně je, část pak svoje názory převzala z bolševické propagandy, která Stolypinovi, poněkud nepřekvapivě, nakloněná nebyla.
Pokud pro Putina představuje Stolypin pozitivní postavu, pak Lenin, od jehož smrti uplynulo nedávno sto let, je pravým opakem. Stačí si jen vzpomenout, že Putin s oblibou (a s obrovskou dávkou historické nepřesnosti či manipulace) mluví o Ukrajině jako o umělém Leninově výtvoru. Lenin přitom představuje pro Putina to nejhorší, co vlastně lze. Notorický revolucionář, navíc s minimální podporou ze zahraničí, který svrhl vládu a přinesl zemi chaos a válku. Putin, který sám odmítá v jakémkoli projevu nespokojenosti vidět vnitřní příčiny a neustále hledá vnějšího nepřítele, má v Leninovi naprosto ideální prototyp takového vnějšího nebezpečí. I proto se v jeho projevech, pokud jej už vůbec zmiňuje, objevuje k Leninovi vlastně jen negativní hodnocení. Pro Putinovo imperiální myšlení byly takové věci, kterými operoval Lenin, jako byla autonomie národů, příčinou rozpadu historického Ruska.
Je lepší nedělat nic, protože proti zachování současného stavu protesty nevzniknou, ale pokusy Lenina odstranit by protesty vyvolat mohly
Nejde o to co, ale proč to říká
Boj proti vnějšímu nepříteli i za pomoci historie je jen jednou ze součástí současné ruské propagandy. Tou druhou je pak sjednocování prostřednictvím tlumení rozporů.
Ačkoli Lenin není pro většinu Rusů nějak emocionálně důležitá figura, zhruba polovina Rusů jej podle sociologického centra VCIOM považuje za pozitivní postavu a jen patnáct procent za negativní. Ještě zajímavější je pak otázka, jestli by měl být Lenin pochován, či by měl zůstat v mauzoleu na Rudém náměstí. V ní se názory dělí na prakticky tři rovné části s tím, že třetině je to jedno, jedna třetina je pro pohřbení a jedna pro zachování v mauzoleu. V praktické rovině to tak znamená, že je lepší nedělat nic, protože proti zachování současného stavu protesty nevzniknou, ale pokusy Lenina odstranit by protesty vyvolat mohly.
Z hlediska státní moci, která se z velké části opírá i o postkomunistický sentiment, je tak volba docela jednoduchá. Putin jako pragmatik skousne i svoji nevoli vůči revolučnímu vůdci. Právě „vůdcovství“spojené s bezohledností, s jakou uskutečňoval svoji vizi, je pravděpodobně jediný moment, který se může současnému ruskému prezidentovi na Leninovi líbit.
U Leninovy osoby, podobně jako u jakéhokoli jiného Putinova projevu k historickým událostem a jevům, tak není příliš nutné hledět na to, co říká. Téměř vždy se jedná o instrumentální výběr či dokonce ohýbání faktů. Daleko podstatnější je tak to, proč vlastně Vladimir Putin něco takového říká a jaký cíl tím sleduje.