Nezůstane kámen na kameni
Svět stojí před zásadní otázkou: co se proboha stane, když se za rok Donald Trump stane opět prezidentem?
V lednu 2021 to po útoku příznivců na Kapitol vypadalo, že se kontroverzní Donald Trump prezidentem USA podruhé stát nemůže, nyní je ale všechno jinak. Jenže co by druhé funkční období velkohubého miliardáře znamenalo pro
svět a jeho bezpečnost?
Republikánovi Donaldu Trumpovi se aktuálně daří v primárkách. A bývalý prezident současně vede v několika průzkumech k prezidentským volbám i nad demokratem Joem Bidenem. Liberální noviny The New York Times, které Trumpa nenávidí tak, jak jen média mohou někoho nenávidět, v listopadu upozornily, že Biden ztrácí hned v pěti klíčových „bitevních“státech včetně Arizony, Michiganu a své rodné Pensylvánie.
Výsledek tohoto klání má do zaručenosti ještě hodně daleko, je ale férové připustit, že Trump listopadové volby může vyhrát. Obrovskou nezodpovězenou otázkou pak zůstává, co to udělá s americkou zahraniční politikou. Nad tím si nelámou hlavu jen běžní smrtelníci, ale též bezpečnostní analytici a političtí komentátoři. Shodnou se snad v jediné věci: Trump 2.0 bude sebevědomější, jistější v kramflecích a mnohem nekompromisnější v obsazování klíčových postů, než tomu bylo během jeho prvního mandátu v letech 2017–2021.
Zdá se pravděpodobné, že Trump se ještě víc než v minulosti bude spoléhat na svůj šestý smysl, kterému říká gut feeling, tedy volným překladem „to, co cítí v kostech“. Tento pozoruhodný míšenec mezi Sokratovým vnitřním hlasem daimonion a informací z pravicových a konspiračních webů není zcela stabilní ani neměnný. Je ale třeba Trumpovi přiznat, že se vždy vyznačoval některými stálicemi, které jeho bezpečnostní a zahraničněpolitické uvažování nikdy neopustily.
Zaprvé: skepse vůči NATO
Trump nikdy nebyl fanouškem Transatlantické aliance a nikdy to neskrýval. Abychom mu nekřivdili – jeho kritika NATO se svým obsahem významně neliší od toho, co říkali jeho předchůdci včetně demokrata Baracka Obamy. Evropské státy podle Trumpa „neplatí dost“, tedy nedávají dostatek na své obranné rozpočty, a nechávají hlavní tíhu bezpečnostních garancí na ozbrojených složkách USA. Tato situace se sice po začátku války na Ukrajině o něco zlepšila a evropské státy se svorně upsaly k větším výdajům na obranu, praxe ale ve většině případů stále vázne za teorií. Notorickým příkladem je Trumpův oblíbený terč Německo,
jež v srpnu na poslední chvíli vycouvalo z uzákonění dvouprocentních výdajů HDP na obranu.
Trump se ale liší ohledně intenzity své kritiky. Zatímco v Obamově případě výtky měly formu občasného diplomatického bonmotu, u jeho nástupce přerostly v takřka otevřenou konfrontaci s klíčovými spojenci. Mnozí si ještě vybaví Trumpovu řeč v centrále NATO v Bruselu z května 2017, ve které brutálním tónem plísnil přední západní lídry jako děti ve škole. Výrazy německé kancléřky Angely Merkelové či kanadského prezidenta Justina Trudeaua tehdy mluvily za vše. Právě jejich země ale i po této očistné kúře zůstávají na chvostu žebříčku přispěvatelů. I po vypuknutí plnohodnotné války na hranicích NATO v roce 2022 splňuje dvouprocentní požadavek pouze třetina států v čele s Británií a Polskem a menšími pobaltskými zeměmi.
Trumpův někdejší poradce pro národní bezpečnost John Bolton dokonce ve svých pamětech předpověděl, že neortodoxní politik by se ve svém druhém období mohl pokusit z NATO vystoupit. Vzhledem k tomu, že Severoatlantická aliance vznikla jako prodloužená ruka amerických bezpečnostních zájmů, by to pro Washington znamenalo katastrofu. Kongres se dokonce koncem roku pokusil americké členství v NATO legislativně pojistit, ústavní právníci ale nejsou zajedno, zda na to má Kongres právo, poněvadž prezident je dle zákonů USA nejvyšším velitelem ozbrojených sil.
I kdyby však Trump z NATO nechtěl vystoupit, má v rukou jiné nástroje. Jeho bývalý poradce pro národní bezpečnost (Boltonův nástupce) Robert O’Brien nedávno naznačil, že staronový prezident by velmi pravděpodobně uvalil obchodní tarify na členy NATO, kteří nesplňují své závazky vůči Alianci. Vzhledem k tomu, že tyto státy zahrnují některé z nejvýznamnějších zahraničních partnerů, jako jsou Kanada, Německo či Francie, opatření by mělo výrazný potenciál otrávit transatlantické vztahy, a to v době, kdy je to nejméně záhodné: během stále pokračující války na Ukrajině.
Zadruhé: skepse vůči Kyjevu
Ukrajina neleží právě vysoko na žebříčku Trumpových priorit. Má to hned několik důvodů. Pro Trumpa (i pro řadu odborníků asociovaných s novou pravicí) je to jen jedna z dalších „nekonečných válek“, které se netýkají klíčových amerických zájmů. O Ukrajinu by se podle tohoto názorového proudu měla postarat Evropa, která své bezpečnostní závazky dlouhodobě zanedbávala. V tomto smyslu je skepse vůči Kyjevu volným pokračováním Trumpovy skepse vůči NATO.
Podle bezpečnostního gurua nové pravice Elbridge A. Colbyho Spojené státy už nejsou tou velmocí jako na konci druhé světové války. Nemohou se soustředit na udržování pořádku na celé zeměkouli a hrát tak úlohu jakéhosi „geopolitického policajta“. Musí nutně prioritizovat a jejich novým klíčovým zájmem musí být odstrašení Číny v Asii, jež – na rozdíl od Ruska – vlastní americké zájmy přímo ohrožuje.
Čím otevřeněji a postupněji Amerika tento přesun geopolitického důrazu podle Colbyho provede, tím lépe. Nakonec k němu prý totiž dojde tak jako tak – lepší je však tento proces začít kontrolovaně a za pokračujícího dialogu s evropskými spojenci. V opačném případě by k němu mohlo dojít možná o pár let později, ale o to náhleji a nečekaněji – a potenciálně s katastrofálními důsledky pro evropskou bezpečnost.
Právě proto Colby zdůrazňuje, že jeho nová bezpečnostní strategie, kterou načrtl během působení v Trumpově administrativě, je ve skutečnosti k Evropě milostivá a snaží se její zájmy chránit. Na opačném pólu stojí klasičtí washingtonští jestřábi – typu již zmíněného ostrostřelce Johna Boltona –, kteří nechají Evropu žít v iluzi, že o ni bude postaráno.
Trump nikdy nebyl fanouškem Transatlantické aliance a nikdy to neskrýval. V centrále NATO klidně brutálním tónem plísnil přední západní lídry jako děti ve škole.