Nezůstane kámen na kameni

„Jsem si vědom, že evropskému uchu – a zejména u vás, ve východní Evropě – to může znít nelibě, ale stále budu tvrdit, že pokud někomu diagnostikují rakovinu, lepší přítel je ten, který mu poradí, aby se šel léčit, než ten, který ho poplácá po rameni a řekne mu, že všechno bude v pořádku,“shrnul Colby svůj postoj ve svém rozhovoru pro LN po ruské invazi na Ukrajinu.

Trump se pod všechny tyto teze podepisuje, ačkoli Colbyho precizní forma a intelektuální vývody jsou mu cizí. Podle serveru The Hill už netradiční republikán v budoucnu nechce udělat tu chybu, že se bude spoléhat na klasický bezpečnostní aparát pravicových think tanků, které rekrutují jestřábi, jako je Bolton a další. S Colbym se údajně počítá do některé z vysokých funkcí na ministerstvu obrany, kde již dříve vykonával post náměstka pro vyzbrojování. Pokud tomu tak bude, můžeme se spolehnout, že k obratu americké bezpečnostní politiky asijským směrem jednoznačně dojde. Trump může být politik a v mnoha směrech podléhat tomu, co je pro něj chvilkově bezpečné či výhodné. To však lidé jako Colby určitě nebudou.

Jaké konkrétní důsledky to bude mít pro Ukrajinu, je věc druhá. Během loňského léta se ukázalo, že dosavadní americká strategie nefunguje. Dodání moderních tanků nevychýlilo misky vah na frontě ani o píď a fronta zamrzla prakticky po celé svojí délce. Jediné, co by teoreticky mohlo zvrátit rovnováhu sil, je moderní letectvo, které však v současnosti

Ukrajině nemá kdo poskytnout. Dodání starších strojů F-16 evropskými státy takovýto trumf v rukávu nepředstavuje a válku podle odborníků nerozhodne.

Nabízí se proto logická otázka, co bude dál. Ovšem ať už bude v Bílém domě sedět demokratická, anebo republikánská administrativa, cesta vpřed momentálně není vůbec jasná. Americká strategie se uzavřela ve zdánlivě nekonečném „lifrování“zbraní na východ bez jasného cíle, kterého chce dosáhnout. Je alespoň prozatím udržitelná, jakkoli se bude setkávat s příležitostnými půtkami v Kongresu o peníze. Dlouhodobě je to však strategie zdržovací, nikoli vítězná.

Zatřetí: fixace na Čínu

Trump – ačkoli se to může zdát jako kontradikce – tu přece jen představuje jednu výhodu. Ne snad, že by jeho domnělý diplomatický génius byl schopen cokoli s Moskvou vyjednat, ale přístup Kremlu k Trumpovi se liší od přístupu k Bidenovi. Neortodoxní Trump může být Putinem vnímán jako potenciální východisko z nelehké situace, ve které se nenachází jen Kyjev, ale také Moskva. Pokud by byl novodobý car ruskému publiku schopen naservírovat cosi, co by se mohlo snad jen z dálky zdát jako diplomatický triumf, byl by velmi pravděpodobně pokračující válce, která je drahá a ani z ruské strany nikam nevede, ochoten vystavit stopku. S Trumpem takový přijatelný kompromis upéct lze, s Bidenem to není možné. Otázkou zůstává, za jakou cenu by to bylo pro Kyjev.

Na druhou stranu, s navrátivším se Trumpem lze předpokládat také silnější vymezování vůči Číně, považované za geopolitického konkurenta číslo jedna. Pokud si prezident na ministerstvo obrany skutečně přivede Colbyho či některého z jemu podobných protičínských jestřábů, lze očekávat konfliktní trajektorii dříve, než bychom předpokládali.

Příležitostí je totiž celá řada. Hlavním jablkem sváru je samozřejmě Tchaj-wan, na který si Peking dlouhodobě brousí zuby a prezident Si Ťin-pching s ním slíbil „znovusjednocení“do roku 2049. Spojené státy sice oficiálně uznávají takzvanou politiku jedné Číny, zároveň však garantují bezpečnost ostrova. Kdyby proti němu Čína podnikla vojenskou akci, USA by musely reagovat, pokud by nechtěly ztratit tvář.

Modely, jak by to asi vypadalo, existují. Několik válečných simulací pořádalo například prestižní Centrum pro strategická a mezinárodní studia (CSIS). Z nich vyplynulo, že hlavní tíhu vojenské konfrontace by neslo ponorkové loďstvo. Jedině americké ponorky by totiž v Pacifiku byly dostatečně rychle a v dostatečném množství, aby byly schopny efektivně vzdorovat invazivním silám čínského loďstva v Tchajwanské úžině.

Například ve válečných hrách z března loňského roku potopili Američané celkem 64 čínských lodí, a efektivně tak ochromili invazi na ostrov. Sami ale ztratili 12 jaderných ponorek, tedy víc než 1500 mužů. V závěru své zprávy tak think tank CSIS doporučil americké vládě budovat stále více moderních jaderných ponorek. To se ovšem snázeji píše, než provádí. Jeden stroj třídy Virginia totiž daňové poplatníky vyjde zhruba na tři miliardy dolarů, tedy skoro sedmdesát miliard korun. Americké loděnice jsou navíc schopné postavit maximálně dvě za rok.

Na cestě k válce

Abychom byli vůči Trumpovi féroví, o vojenské konfrontaci s Čínou nikdy nemluvil ani z legrace. Dlouhodobě mu byla trnem v oku spíše ekonomická závislost Washingtonu na Pekingu a jeho primárním zájmem bylo uvalit cla na čínský obchod. Zcela také zakázal tři čínské technologické giganty Huawei, ZTE a TikTok na půdě Spojených států, z nichž první dva zákazy dosud platí.

Je také dobré připomenout, že v konfrontační strategii víc než dva roky pokračovala také Bidenova administrativa. Ba dokonce nejhlubšího dna dosáhly čínsko-americké vztahy za demokratického, nikoli republikánského Bílého domu, a sice loni v únoru. Tehdy Američané sestřelili nad Jižní Karolínou čínský průzkumný balon, který předtím přeletěl takřka celé území Spojených států. Ministr zahraničí Antony Blinken tehdy v návaznosti na tento incident zrušil svou plánovanou cestu do Pekingu.

K alespoň zdánlivému oteplení vztahů došlo teprve loni v listopadu při Si Ťin-pchingově návštěvě San Francisca. Analytici se sice neshodnou, co přesně k němu vedlo ani má-li chvilkové détente jakoukoli šanci na úspěch. Zdá se však evidentní, že Čína se dlouhodobé konfrontace s Washingtonem zatím obává. Zpomalení ekonomického růstu v posledních letech a odliv západních investic kvůli strachu z jejich udržitelnosti čínské vedení přesvědčily o tom, že na velkou konfrontaci s USA ještě není připravené. Expanze armády (a tím víc válka) je drahý špás a čínské loďstvo se s tím americkým zatím nemůže měřit ani ve snách. Na jednu letadlovou loď Pekingu ještě stále připadá téměř šest amerických. V jaderných ponorkách je poměr zrovna takový. Dřív než se počty alespoň trochu srovnají, potřebuje Peking mnoho let ničím nerušené ekonomické stability.

Ale nikdy neříkej nikdy. Války zřídkakdy začínají v době, kdy jsou na ně oba soupeři připravení. Neměli bychom podceňovat roli náhody v mezinárodní politice. Jakmile se jednou dvě velmoci ocitnou na kolizní dráze, jsou v takzvané Thúkydidově pasti. Směřují k vojenské konfrontaci, ať už si to přejí, nebo nepřejí, a tempem, které není v jejich moci. A pokud bude Trump obklopen lidmi, jako je Colby, dá se takový vývoj předpokládat spíše dříve nežli později.

Čína se konfliktu s USA zatím obává, na velkou konfrontaci ještě není připravená. Třeba čínské loďstvo se s tím americkým zatím nemůže měřit ani ve snách.