Národní obrození po čínsku
Jako nedílnou součást svého „národního obrození“. Pokud k němu nedojde, lid prý bude nešťasten. To ale Peking nutně povede ke konfrontaci se Spojenými státy.
Vnovém vydání bible bezpečnostních studií The New Makers of Modern Strategy (Noví tvůrci moderní strategie, Princeton University Press 2023) má profesorka stanfordské univerzity Elizabeth Economyová zajímavou esej o čínské bezpečnostní strategii. Jsou-li její předpoklady správné, analytici nové pravice, kteří varují před blízkou konfrontací USA s Čínou, nemusejí být daleko od pravdy.
Economyová připomíná, že základním narativem současného čínského státu je takzvané obrození (rejuvenation) čínského národa. Je to historická teze, která tvrdí, že Čína byla světovou velmocí do roku 1840, kdy proti ní Britové spustili tzv. opiovou válku. Od té doby se započíná úpadek čínského národa poznamenaný příkořími a vykořisťováním jednotlivými koloniálními mocnostmi – v první řadě samozřejmě Spojeným královstvím, ale také Francií, Spojenými státy, Japonskem, Německem a dalšími.
Náš cíl: rok 2049
Prvním krokem k obrození bylo převzetí moci komunistickou stranou v roce 1949. Současné čínské vedení ho chápe jako touhu po návratu k velmocenskému statusu na poli vzdělanosti, kultury – ale též vojenství a mezinárodních vztahů. V tomto smyslu je Mao Ce-tung poněkud bizarně považován nikoli za revolucionáře, nýbrž za pokračovatele a navazovatele na staročínské dynastie, včetně dynastie Čching (1644–1911), za jejíž vlády došlo k největšímu územnímu rozmachu, ale též následnému pádu a podmanění koloniálními mocnostmi.
Economyová připomíná, že jedním ze základních prvků obrození čínského národa je také sjednocení s Tchaj-wanem. Bez něj nebude čínská renesance nikdy kompletní, ba naopak nebude vůbec možná.
Je zajímavé, že zde se komunisté neodvolávají na Maa, ale na jeho národoveckého předchůdce Sunjatsena (předseda Kuonmintangu 1919–1925), jenž je uctíván jak na Tchaj-wanu, tak na pevnině. Takzvaný otec národa měl údajně říci, že „bude-li dosaženo sjednocení, lid bude blažen, pokud ne, lid bude trpět“.
Pro současné čínské vedení se nejedná o nějaký efemérní příslib. Prezident Si Ťin-pching opakovaně prohlásil, že znovusjednocení bude dosaženo do roku 2049, tedy do stého výročí převzetí moci komunistickou stranou. Naposledy tento závazek čínský prezident zopakoval před měsícem při svém novoročním projevu,
kdy připojení Tchaj-wanu označil za „nevyhnutelné“. V minulosti ale čínský lídr mluvil ještě konfrontačněji, když „tchajwanský separatismus“označil za „největší překážku národního obrození“.
Toto zákonitě znamená konfrontační trajektorii se Spojenými státy. Ty jsou totiž k Tchaj-wanu vázány příslibem vojenské pomoci v případě napadení a zbrojařskými kontrakty. USA sice oficiálně uznávají politiku jedné Číny, kterou vyhlásil Mao, neoficiálně však nehodlají Pekingu přepustit panství nad Pacifikem. Pokud by Tchaj-wan nechaly napospas čínské invazi, zahrávaly by si s absolutní ztrátou důvěry ze strany svých spojenců.
Podle Economyové tak před čínským vedením stojí jednoznačná volba. Buďto bude muset pokračovat ve svém snu o národním obrození a pomalu, ale jistě zpět k mezinárodní izolaci a vojenské konfrontaci, nebo bude muset svou definici obrození předefinovat a sjednocení s Tchaj-wanem prostě vynechat. V takovém případě by Si Ťin-pching a spol. mohli dokonce opatrně vyhlásit úspěch a říct, že čínský národ je konečně obrozen. Na poli ekonomiky, vědy a techniky se totiž Pekingu v uplynulých třech dekádách nepopiratelně podařilo dosáhnout značných úspěchů a v některých sektorech, jako je kosmický program a na něj napojená výroba raket s dlouhým doletem, můžeme mluvit až o průlomech.
Proti všem
Zatím se ale nezdá, že by se na něco podobného čínské vedení chystalo. Prezident sice před novým rokem nastolil smířlivější tón vůči USA, zároveň však pokračuje ve svých příslibech znovusjednocení před polovinou století.
Ale co hůře: Číně se podařilo proti sobě obrátit téměř celý okolní region. Kdysi přátelsky nakloněná, či alespoň neutrální Austrálie hledá útočiště ve vojenském paktu s Američany a Brity (AUKUS). Japonsko a Indie se k Australanům připojily alespoň v rámci neformální aliance Quad, jež začala společná vojenská cvičení a umožňuje využívání vojenských základen v rámci paktu, zejména s ohledem na vojenské přístavy. A dokonce i komunistický Vietnam, který k Číně váže „love-hate relationship“, tedy komplikovaný vztah provázený úzkými ekonomickými vazbami a ostrým vymezováním prakticky ve všech sférách života, se vymezuje víc a víc. O něco svobodnější prostředí Hanoje navíc láká čím dál víc zahraničních firem, které další investice do Číny vnímají jako nestrategické.
Ani na poli soft power se Číně tradičně nedaří. Celý svět uznává, že Čína stojí na ramenou obrů a kdysi se vyznačovala pokročilou civilizací a originální kulturou. Problém ale je, že dnešní čínská kultura a umění podléhají tvrdé kontrole státu, pročež jen obtížně přilákají kohokoli zvenku. Okolním pozorovatelům tak nezbývá než „obdivovat“čínské umění a reálie bez možnosti na nich jakkoli participovat. A to je na národní obrození – zvlášť u světové velmoci – trochu málo.
Prezident Si Ťin-pching dlouho prohlašuje, že znovusjednocení s Tchaj-wanem bude dosaženo do roku 2049. Naposledy to prohlásil nedávno, při novoročním projevu.