Chudoba cti netratí?

Psal se rok 2005, když si při návštěvě areálu Akademie věd v Praze-Krči tehdejší prezident Václav Klaus vyslechl stížnosti na špatné platové podmínky ve veřejných výzkumných institucích. Akademiky tehdy překvapil výrokem, že pro vědu je lepší chudoba než opulentní život, který ubíjí myšlení.

Taková myšlenka může inspirovat, pokud ji před sudem pronese nějaký Diogenes, ale od vrcholného politika celoživotně tyjícího z veřejných rozpočtů vyznívá poněkud nepatřičně. Jistě si lze představit vědce uzavřevšího celoživotní sňatek s výzkumem, kterému k životu bez partnerky a dětí stačí třeba i sklepní 1 + kk kdesi na periferii. To ovšem nastoluje otázku, zda je rozumné právě takto hospodařit s národním genofondem.

Nespekulujme, jak zhoubně mohou působit na myšlení platy soudců, politiků či renty prezidentů, a přesuňme se do loňského roku, kdy proti nízkým mzdám opakovaně protestovali pedagogové vysokých škol. Média se tématu chopila a ochotně šířila narativ, že akademičtí pracovníci v humanitních oborech jsou na tom nejhůř. Jako příklad byly uváděny průměrné hrubé měsíční mzdy docentů a profesorů na Filozofické fakultě UK v rozmezí 35 až 37 tisíc korun, což je pod tzv. průměrnou mzdou.

Podmínky pro doktorandy a začínající vědecké pracovníky jsou ještě horší. Vědu u nás může začít dělat zejména ten, kdo na to má – ale nejenom v hlavě.

Kdo nahlédne do tabulky zveřejněné ministerstvem školství, zjistí, že na FF UK jsou mzdy opravdu nízké, ale např. na Fakultě sociálních věd téže univerzity je uváděna průměrná mzda docenta téměř 111 tisíc korun. Jakešovsky se tedy ptám, jak je možné, že ti, kteří se takhle dobře mají, protestovali? Plat vědců často sestává z vícera složek. Pro jejich rozklíčování se lépe než ministerská statistika hodí mzdový výměr: když koukám na ten svůj, mohu říci, že na průměrnou mzdu nemusí dosáhnout ani přírodovědec po 15 letech v oboru s více než 70 studiemi publikovanými v mezinárodních odborných časopisech. Je tedy líčená neveselá situace humanitních oborů vskutku tak výjimečná?

Výše mezd vědců závisejí nejen na oboru bádání, předmětu výzkumu a zaměstnávající instituci, ale i na možnosti a schopnosti (či štěstí) získat další mzdové prostředky z grantových projektů a externích zakázek. V případě financování základního výzkumu má u nás monopol Grantová agentura ČR. Jenže ta v roce 2020 podpořila pouhých 14 % podaných standardních projektů, takže taková je i šance vysoutěžit si (na pouhé tři roky) pár korun navíc.

A protože podmínky pro doktorandy a začínající vědecké pracovníky jsou ještě horší, vědu u nás může začít dělat zejména ten, kdo na to má – ale nejenom v hlavě. Klíčové je dostatečné materiální zázemí, obvykle poskytnuté rodinou, anebo pevné odhodlání žít asketicky.

Tak se nedivme, pokud někteří vědci shromažďují ve volném čase železný šrot do výkupu a po parcích vysbírávají bezdomovcům vratné lahve. Jak to jde dohromady s vážností vědeckého povolání, nechávám na laskavém čtenáři. Ale Václav Klaus může být spokojen.