Mega sloupek

MMladou generaci neomezují ustálená spojení, tvoří „mega volně“. To jídlo bylo mega dobrý, byl tam mega hustej borec, něčeho je dokonce i mega moc.

usím se přiznat k nepěkné jazykové záležitosti, ale obávám se, abych tím nepřišla o svůj malý pomyslný fanklub – tím myslím čtenáře Lidovek, kteří mi občas píší reakce na jazykové sloupky a posílají různé podněty či hříčky k tématu. Vypozorovala jsem, že jeho jádro tvoří distingovaní starší páni, často lékaři či právníci ve výslužbě, kteří mají češtinu jako koníček.

A teď to přiznání. Stojím takhle před třiceti studenty své třídy a snažím se uklidnit jejich trému, kterou pociťují při pomyšlení na blížící se prezentace svých ročníkových prací. Můj argument, že práce přece nebudou prezentovat před komisí, ale „jen“na školní slavnosti před studenty z celé školy, je vůbec neutěší. Nálada ve třídě je neformální, přesto sama sebe šokuju, když mi z pusy vypadne věta: „Uvědomte si, že prváci a druháci vás mega obdivujou a čtvrťáci…“Slovo mega, které běžně používají mé dospělé děti, mi najednou v mých ústech připadá zcela nevhodné, ale nedokážu už změnit kurz a dořeknu: „… čtvrťáci pro vás zase mají mega pochopení, protože už to zažili.“Brrr!

Vzpomínám si, že poprvé jsem mega zaregistrovala ve významu milion (Ta stavba stála třicet mega). Jako předpona se mega- používá odedávna jako vyjádření miliontého násobku (megatuna, megawatt, megapixel), ale pro peníze to tenkrát byla novinka. Možná proto, že tác nebo litr

pro označení tisíce se používalo dávno, ale na milion člověk za komunismu moc často nenarazil.

Ale vraťme se k mega. Do Slovníku nové češtiny už se dostala spojení jako megahit nebo megaprodejna

(cosi jako hypermarket), ale mladá generace se neomezuje na ustálená spojení a tvoří „mega volně“. To jídlo bylo mega dobrý, byl tam mega hustej borec, případně megaborec, dokonce jsem slyšela, že něčeho je mega moc.

A nakonec se slovo úplně osamostatnilo, a zaslechla jsem dokonce „tak tenhle koncert byl fakt mega“. Existuje dokonce přídavné jméno megastický.

Jazyk je živý organismus, slova do něj vplouvají a zase odplouvají, některá úplně zmizí, jiná se uchytí a nepustí. Jeden trend je však stálý: snaha každé další generace posunout výrazivo zase o něco dál. Často k silnější expresivitě, ale někdy jde opravdu jen o drobnou změnu, podvědomou potřebu se odlišit. To jsem během života vypozorovala u expresivního oslovení „ty vaďo“. To už dnes nikdo neřekne, přežilo jedině ty brďo, ale vaďo jednoznačně odkazovalo na slovo vadný a bylo slušnější náhražkou expresivního ty vole. Vzpomínám si ovšem, jak sez ty vaďo, alternovanému tvarem ty vado, nepozorovaně stalo ty vago

a k mému překvapení, když byly naše děti v nultých letech malé, se to posunulo k tvaru ty vogo a pak se vše akcelerovalo a už za pár let to bylo ty vogi,

které se ještě drží, občas prý i vylepšeně vogiš.

Raději se těch slov vyvaruju. Podvědomě jsem asi chtěla být cool, ale mohlo by se stát, že budu spíš kůl

(v plotě), až jazykově uváznu někde mezi a nebudou se se mnou chtít bavit ani mladí, ani staří.