Dopisová válka ane
Vypadá to jednoduše. Čím dál víc z nás se ocitá v čase voleb v zahraničí. Abychom se netrmáceli na ambasády, budeme posílat volební lístky poštou. Šmik fik, problém vyřízen, nesouhlasit může jen zápecník či despota. Jak to ale bývá, skutečnost je složitější. Jisté je jen jedno: že manipulace a demagogie se valí ze všech stran.
Ten příběh se vypráví ještě 250 let poté, co se stal; vypráví se i na základních školách druhé strany oceánu. Šestnáctého prosince léta Páně 1773 se ve městě Bostonu, patnáctitisícovém přístavu britské kolonie Massachusetts, sebrali nahněvaní členové společnosti Sons of Liberty (Synové svobody ) a na protest proti Zákonu o čaji (Tea Act) naházeli veškerý drahocenný náklad lodí Britské východoindické společnosti do moře. Dramatický a nekrvavý začátek americké revoluce se žactvu obvykle líbí, zejména proto, že Synové svobody si na sebe navlékli indiánské oblečky včetně čelenek, takže celá vzpoura vypadala spíše jako kabaret. Ilustrace této památné události se dodnes malebně vyjímají v učebnicích dějepravy. Synové svobody (bylo jich tehdy okolo stovky) pomocí převleku za Irokéze jednak zakryli své tváře, aby nemohli být pohnáni ke královské spravedlnosti, jednak chtěli zdůraznit svou sebeidentifikaci s novým světem, Amerikou.
Dodejme, že většina žactva a nejspíš i učitelstva úplně nechápe podstatu pře o neplacení cla. Povinností amerických obchodních společností bylo lepit na své bedýnky jakési kolky, které čajové lísky prodražovaly, zatímco čaj Východoindické společnosti, jejíž sklady v Londýně přetékaly neprodejným zbožím, se prodával daněprostý. Ztrátu nejcennějších britských kolonií zažehl prachsprostý lobbing a státní podpora.
Nyní proto probereme historii, prozkoumáme ústavní principy a nahlédneme i do obav právníků – abychom na konci dne zjistili, že jde jen o obyčejnou a ideálů prostou mocenskou bitku. Bitku, která může zcela neplánovaně a nechtěně rozkolísat důvěru ve stát.
Pravda skrytá za velkými slovy je velmi hrubá: poslanci vládních stran vidí, že mnoho nových voličů už doma nenaleznou, a tak se rozhodli sehnat hlasy za hranicemi. A opozice, jež v posledních volbách mezi krajany a studenty totálně pohořela, se této změně snaží za každou cenu zabránit. Ostatní je omáčka pro ty, kteří se rádi nechávají opíjet šípkovou.
Padesát ku pěti
Důvody jsou nasnadě. Při posledních parlamentních volbách samotná koalice Piráti & STAN urvala až neuvěřitelnou většinu všech hlasujících ze zahraničí, plných 50,44 procenta. Koalice Spolu pak získala 34,26 procenta hlasů. Naopak celkově nejsilnější strana – ANO Andreje Babiše – by se v hlasování expatů ziskem 4,99 procenta ani neproboxovala do sněmovny. A o SPD Tomia Okamury snad ani není třeba mluvit, na tu zbyla pouhá 2,19 procenta hlasů. Takže opozice se zuby nehty snaží zabránit změně pravidel, která by ji oslabila, a koalice zase na sílu a bez ohledu na rizika tlačí změnu, jež by její mocenskou pozici posílila. Jde o hlasy, o peníze, o moc. Všechno ostatní jsou jen hezká slovíčka, která politici klidně vymění za úplně obrácená slovíčka, jak v průběhu pouhých tří let dokázali jak Andrej Babiš, tak Petr Fiala.
Jak je všeobecně známo, Babiš si dopisovou volbu dokonce vetknul do programového prohlášení svého kabinetu v roce 2018, a dnes proti ní buntuje. Avšak z nějakého důvodu se jen výjimečně připomíná, že Petr Fiala po amerických volbách v roce 2020 před hlasováním poštou varoval: „Nové formy hlasování představují riziko. Pro demokracii je důležitá důvěra lidí a taky přijetí porážky jako legální i legitimní. USA bojují s nedůvěrou v regulérnost korespondenčních hlasů posílenou rozdílnými zákony v jednotlivých státech, což ovlivňuje sčítání a zdržuje vyhlášení výsledku. Netrpělivost, podezřívavost a rozhořčení jsou pochopitelné, bez ohledu na to, zda jsou namístě. Tohoto ať si všímají všichni sociální inženýři, co u nás chtějí pořád něco měnit.“
Takže jak, páni předsedové? Kdo vás má bráti vážně?
Jinak řečeno: Česká republika podle politiků nemá v tuto chvíli vážnější a akutnější problém, než je korespondenční volba. Proto je nutno svolat mimořádnou schůzi, proto je nutno obejít legislativní proces, proto je nutno řečnit jedenáct hodin v kuse, proto je nutno znásilnit jednací řád. A tak místo snahy dostat statisíce lidí z doživotních dluhů, pokusu dostat se aspoň na předcovidový hospodářský výkon či místo snah o osvobození seniorů z penzijního nevolnictví tu vedeme zástupnou kulturní válku.
Pravdou je, že občané České republiky žijící v zahraničí mají z technických důvodů výrazně ztížené naplnění svého základního občanského práva: volit si své poslance. Nicméně než se s klidným srdcem podepíšeme pod poštovní hlasování, musíme vyřešit několik překvapivě nejednoduchých otázek:
Jak zajistit, aby korespondenční volba byla tajná?
Jak zajistit, aby byla svobodná?
Jak zajistit, aby dopisové hlasy zcela nepřevrátily výsledky v jednom konkrétním volebním kraji?
Jak zabránit tomu, aby pochyby nad hlasy zdaleka nepodryly důvěru v celý volební proces a demokratické vládnutí?
Přemluv bábu
Představa pana Babiše, an po nocích nespí v obavách o stabilitu ústavního pořádku, patří mezi nejhumornější etudy celé tahanice. Jeho námitky ale trefují nejbolavější místo.
Volby do Poslanecké sněmovny se konají tajným hlasováním, praví naše již třicet let stará ústava. Korespondenční volba je v tuto chvíli s tímto imperativem v rozporu, protože hlasující posílá spolu se svým hlasem i identifikační lístek, a sčítající tedy mohou spojit hlasujícího s vybranou kandidátkou. Zastánci dopisové volby zdůrazňují, že se hlasy „nasypou do jednoho koše“a nikde nebude existovat ani náznak seznamu, jak kdo hlasoval. Ale porušení tajnosti a rozdíl oproti klasickému hlasování je očividný.
To samozřejmě není ultimativní argument proti hlasování poštou, lze upravit ústavu a možná i vymyslet takový způsob zpracování, jenž by tajnost volby udržel. Ale v tuto chvíli jde o zřejmý rozpor navrhované normy s dosavadní konstitucí, jehož závažnost nakonec bude muset podle všeho posoudit Ústavní soud.
Stejně tak dnes důsledně trváme na tom, aby hlasoval každý sám za sebe, tedy aby nemohl vnouček vkládat lístek za babičku a babka za dědka. Toho dosahujeme tím, že za zástěnu smí jen každý sám bez doprovodu. Při korespondenční volbě je i tato pojistka vynulována, nahrazuje ji jen podepsaná kartička s nápisem „Prohlašuji, že hlasuji osobně“. Jelikož úředníci nemají žádnou šanci podpis zkontrolovat (a už vůbec ne ověřit, zda nebyl hlas i podpis připojen pod nátlakem), jde o snadno zfalšovatelnou či zmanipulovatelnou proceduru. Prostě řečeno: co se v zahraniční domácnosti upeče, není v silách úředníků jakkoli zkontrolovat. Pokud dejme tomu despotický vládce oznámí starým rodičům že „to zařídí za ně“, není v hlasovacím procesu síly, která by jej zastavila (samozřejmě až na ex post zásah policie či soudů).
Opět: těžko si představit, že by takovým způsobem šlo otočit výsledek voleb, ale svoboda volby přestává být zaručena, protože se fakticky hlasuje doma, nikoli ve volební místnosti.
Třetím zásadním problémem je, že v Česku se hlasy ze zahraničí jako jeden balík házejí do losem vybraného jednoho ze třinácti volebních krajů. Už víme, že zahraniční hlasy mohou zásadně posunout volby: v roce 2006 překvapily Jiřího
Paroubka, když započítání zahraničních hlasů do jihočeského kraje posunulo výsledek voleb z 99:101 na patových 100:100. Ale to stále šlo o jednotky tisíc hlasů (pouhé čtyři tisíce, zatímco v roce 2021 už šlo o trojnásobek). Pokud by však hlasovala třeba polovina ze zahraničních Čechů, Moravanů a Slezanů, parašutistickým výsadkem by do vylosovaného kraje sletělo – jak říkají některé odhady – třeba 300 tisíc hlasů! To je víc než dvojnásobek toho, kolik lidí hlasovalo v celém Královéhradeckém kraji (130 tisíc). A to už je zatraceně velký problém, zvlášť když devět z našich třinácti volebních krajů má kolem pouhých 300 tisíc reálně hlasujících. I toto je řešitelný problém (třeba v Rakousku se korespondenční hlasy započítávají do místa bydliště hlasujícího), ale naše úprava je v tuto chvíli krajně problematická.
Jinak řečeno: dobrý úmysl zatím naráží na zásadní a neuspokojivě vyřešené ústavní a politické rozpory. Můžeme se samozřejmě rozhodnout, že budeme hlasovat třeba s pomocí TikToku, bude-li to naše vůle. Jen to musíme uvést do souladu s naším právním a ústavním pořádkem.
Zopakujme: občané České republiky v zahraničí mohou volit už více než dvě dekády. To je velká vymoženost, na niž jsme čekali až do roku 2002 (do té doby ji mnohé partaje, zejména ODS pod vedením Václava Klause, blokovaly). Jen se jim nechce trmácet se na ambasádu, což může znamenat klidně celodenní časovou a finanční oběť.
Ministerstvo vnitra na základě propočtů a dat ministerstva zahraničí odhaduje, že v cizině jsou každou chvíli mezi čtyřmi a šesti sty tisíci českých občanů. Kolik z nich by reálně volilo, netuší vůbec nikdo, ale pravděpodobně víc než třináct tisíc jako posledně.
Neplatíš, nevolíš?
S pokračující globalizací a specializací přibývá lidí, kteří žijí celé roky mimo svou vlast. Někteří mají i dvojí občanství, tedy mohou volit jak v zemi, v níž žijí, tak i v zemi, v níž nežijí. Což samozřejmě pije krev některým domorodcům, kteří se zlobí, že o jejich vládě a daních hlasují lidé, kteří důsledky své volby nijak nepocítí. Tento odpor vůči representation without taxation lze jaksi intuitivně chápat, ale těžko z něj cokoli vyvozovat. Dokud jsme velkorysí v otázce občanství (nezakazujeme dvojí občanství jako některé země, včetně třeba Slovenska), těžko komukoli upírat jeho základní občanské právo.
Je pikantní, že argument „neplatí daně, tak proč by měli volit“používají mnozí z těch, kteří jinak brojí proti korespondenční volbě s pomocí ústavy. Pokrytci. Mlátí konstitucí oponenty hlava nehlava, ale za prvním rohem na ni zase zapomenou. Protože o placení daní ve vztahu k volbám se v naší ústavě neobjevuje ani jediná litera. Základní zákon je velmi jednoznačný a stručný:
„(1) Volby do Poslanecké sněmovny se konají tajným hlasováním na základě
všeobecného, rovného a přímého volebního práva, podle zásady poměrného zastoupení.
(...)
(bod 2 se týká voleb do Senátu a do něj se ze zahraničí volit nedá – pozn. red.)
(3) Právo volit má každý občan České republiky, který dosáhl věku 18 let.“
Nic víc, nic míň. Nic o pobývání na území České republiky, nic o placení daní. Právo volit je dle naší ústavy základním občanským právem každého občana, a dokud se sami občanství nevzdáte, nikdo vám jej nesmí sebrat. I to praví ústava. Tedy chceme-li zrušit tajnou volbu za plentou nebo chceme-li naopak právo volit dát „jen těm, kdo platí daně“, máme na to samozřejmě coby suverén plné právo. Jen bychom měli napřed upravit konstituční zákon.
Poučení od Orbána
Předsedové našich nejsilnějších partají ani jednoocí strážci ústavnosti bohužel nejsou jediní, kdo za fasádou velkých ideálů skrývají mnohem přízemnější motivy. Dokazují to nejen názorové veletoče posledních dvou premiérů, ale i pohled do Maďarska na způsob, jakým o dilematu referuje většina médií. Když totiž před lety maďarský premiér Viktor Orbán rozdal maďarské pasy diaspoře v zahraničí a umožnil jí hlasovat ve volbách korespondenční metodou, vyvolal zuřivý odpor maďarských liberálů. Levicově liberální opozice od roku 2010 tvrdí, že právo volit by měli mít jen ti Maďaři, kteří platí v Maďarsku daně – a jejich pohoršení nad „manipulací výsledky voleb“celá léta opakují liberální média po celé Evropě.
Ale pozor! Ve chvíli, kdy se za korespondenční volbu pere Vít Rakušan a Markéta Pekarová Adamová, je hlasování poštou náhle přijatelné a její odpůrci jsou zpozdilci a mamelukové.
V době, kdy je lidská hloupost zbavená okovů a za klávesnicí se každý stává politologem, je instalace korespondenční volby cosi jako výměna klenáku bez použití lešení
Inu, je to stejné jako třeba s inflací: dokud byl premiérem Andrej Babiš a guvernérem ČNB Jiří Rusnok, viníkem čtyřprocentní inflace byla vláda a její utrácení. Jakmile se stane premiérem Petr Fiala a guvernérem ČNB Aleš Michl, vláda je náhle zcela z obliga a jediným důvodem dvouciferné inflace se stala výhradně národní banka. Takže zatímco korespondenční volba prosazená Orbánem je cosi, co kočka odněkud přitáhla, ta naše bude vonět po fialkách.
Prohrát? Klidně, ale zkasírovat
Ostatně, kromě moci jde i o peníze. Partaje dostanou z našich daní stovku za každý získaný hlas a další drobné navrch. Sto tisíc hlasů navíc i v prohraných volbách znamená jednorázově deset milionu navíc a další zhruba čtyři miliony ročně „na provoz“. To už za pár nocí ve sněmovně stojí, ne?
Že však tady něco neklape, je jasné už z procesu přijímání novely. Zaprvé je překvapivé, že kvůli něčemu tak „neaktuálnímu“, kde nehrozí žádné nebezpečí z prodlení, svolala koalice mimořádnou schůzi. Ještě pikantnější je způsob schvalování: normální zákon vzniká tak, že vláda schválí takzvaný věcný záměr. Pak jej příslušné ministerstvo sepíše, vypracuje mj. důvodovou zprávu a tzv. EIA (zhodnocení dopadů regulace), aby shromáždilo všechny možné důsledky, které z přijetí normy poplynou. Poté jde návrh do meziresortního připomínkového řízení, aby jen nakonec dostala legislativní rada vlády.
Všechny tyto kroky mají normu vyladit tak, aby ve finále šel do vlády a následně do sněmovny co nejvíce doladěný tisk. Všechny tyto kroky kabinet Petra Fialy přeskočil, do sněmovny jej přinesl jako poslanecký návrh sám ministr vnitra osobně. Pročpak asi?
Času je bezpochyby dostatek, vláda se ale z nějakého důvodu rozhodla porušit pravidla. Že by se bála vlastních legislativců, kteří by nutně na mezery a nedostatky plánu upozornili? Nebo jde o klasický způsob odvádění pozornosti? Boj o dopisovou volbu zcela zatměl občanskou nespokojenost nad vládními výkony v ekonomické a sociální oblasti a opět postavil drtivou většinu médií na stranu Fialova kabinetu. Stará dobrá válka „proti Babišovi“je přesně to, co vláda potřebuje, aby se nerozebírala absurdní dvojí
inzerce
výše rodičovského příspěvku, pochybné spoření pro bohaté jménem DIP či třeba bolestné zdražení dálniční známky, čemuž předcházelo zrušení silniční daně pro podnikatele.
Potrava pro trolly
Vraťme se ještě na počátek, k výhradám, které zformuloval před skoro čtyřmi lety Petr Fiala a které dnes opakuje Andrej Babiš. Ten, ačkoli takřka komplet přebral elektorát bývalé ČSSD i KSČM, se v boji proti dopisové volbě prezentuje jako typický konzervativec: „Nešťourej se v tom, co funguje!“napsal v komentáři pro MF DNES.
Ač představa konkrétně pana Babiše, an po nocích nespí v obavách o stabilitu ústavního pořádku, patří mezi nejhumornější etudy současné parlamentní tahanice, tady expremiér udeřil na nejbolavější místo. Vzpomeňme pana Fialu: „Netrpělivost, podezřívavost a rozhořčení jsou pochopitelné, bez ohledu na to, zda jsou namístě.“
V době, kdy je lidská hloupost zbavená okovů, kdy leckdo doporučuje léčit virózu pitím sava, kdy se zpochybňování demokratických procedur stává náplní práce cizích mocností a kdy se každý, komu Armáda spásy darovala klávesnici, stává politologem, je instalace korespondenční volby cosi jako výměna klenáku klenby bez použití lešení. Ostatně, právě kvůli korespondenčním hlasům část Američanů stále věří, že Donaldu Trumpovi bylo v roce 2021 ukradeno volební vítězství.
A byla to právě chybná manipulace s hlasy získanými poštou, jež vedla k opakování prezidentských voleb v Rakousku, a tedy i k tomu, že mnozí věří, že právě kvůli tomuto „podvodu“má konzervativní Rakousko zeleného prezidenta.
Že na korespondenční hlasy a manipulaci zaútočí dezinformační scéna, dlouhodobě upozorňuje třeba ústavní právník Jan Kudrna. Netvrdí, že nutně někdo bude s hlasy získanými poštou manipulovat, ale říká, že se takřka nutně objeví lidé, kteří to říkat budou.
Je to skutečně pikantní paradox: ministr vnitra Vít Rakušan občas působí, jako by místo „dobré jitro“říkal „ruská trollí farma“a místo děkuji „dezinformace“, nicméně teď dává všem rozkladným silám nejkrásnější dáreček.
Právo volit je právem každého občana, a dokud se občanství nevzdáte, nikdo vám jej nesmí sebrat. O podmínkách v podobě placení daní či pobytu v Česku neříká ústava nic.
Na korespondenční hlasy zaútočí dezinformační scéna. Nikdo netvrdí, že s poštovními hlasy bude někdo manipulovat, ale takřka nutně se objeví lidé, kteří to říkat budou.
Fraška se vrací coby... fraška
Velká show v podobě „bostonského pití čaje“podle všeho sice byla veliká šaškárna – mimo jiné proto, že podle některých historiků si Syny svobody doslova najali američtí byznysmeni z importní sekce místního průmyslu. Přesto jejím hlubším zdrojem byly zásadní a principiální rozpory mezi požadavky kolonií a britské koruny. To naše pokrytecká show zůstává obyčejným trapasem, v němž nejmocnější politici mění názory jako korouhvičky a Okamura předčítá T. G. Masaryka.