Třpytivé šperky ze Samarkandu
Chránit. Pro Uzbeky, Tádžiky a další obyvatele Střední Asie bývaly stříbrné klenoty nebývale důležité
Drahocenné šperky, které nosívaly především ženy, je neměly jen krášlit, ale rovněž magicky Kromě toho klenoty dávaly veřejně najevo postavení nositelek, takže se traduje, že nejlepší a nejkrásnější nevěsty se pod jejich tíhou nemohly ani zvednout ze země.
Střední Asie je obrovsky rozlehlý kraj a současně i kulturně velmi bohatý areál. Žijí tam Turkmeni, Uzbekové, Kazaši, Tádžikové, Kyrgyzové, jejich rozličné kmeny a mnohá další etnika. Širá země, kterou protékají řeky Amudarja (dříve nejvodnější v regionu) a Syrdarja (nejdelší), bývala po staletí významnou dopravní a kulturní křižovatkou mezi arabským, perským a čínským světem.
V polovině 14. století se do oblasti dnešního Uzbekistánu vydal Muhammad ibn Abdalláh ibn Battúta, velký arabsko-berberský cestovatel z Maroka. Při jedné z cest navštívil staroslavná uzbecká města. Buchara, která byla „dříve hlavním městem všech zemí ležících za řekou Džajhúnem (Amudarjou)“, jej nenadchla; viděl v ní pobořené mešity, madrásy a tržiště i uvadající vzdělanost. Podstatně lépe v jeho očích dopadl Samarkand, který byl již starým Řekům známý pod názvem Marakanda: „Je jedním z největších, nejkrásnějších a nejnádhernějších měst světa. Leží na březích řeky, při níž jsou různá čerpadla, pomocí kterých jsou zavodňovány zahrady. Po odpolední modlitbě se u té řeky shromažďují místní občané, aby se tam procházeli a pobavili se. Jsou tu pro ně lavičky a sedátka a krámky, v nichž lze koupit ovoce a další pokrmy. Obyvatelé jsou pohostinní, mají cizince v oblibě a jsou mnohem lepší než lidé z Bucháry,“líčil Battúta.
Ještě před ním psal o Samarkan(d)u – „vznešeném městě, kde jsou překrásné zahrady“– také Marco Polo. Není ani divu, že na této křižovatce legendární hedvábné stezky do Číny kvetl obchod i výměna cenného zboží – včetně drahých kamenů a kovů. Ze stříbra, zlata či alpaky, z tyrkysu nebo malachitu, ale též dovezených korálů, perel a mušliček vznikaly náhrdelníky, náušnice, ozdoby účesů i pásy, které příchozí uchvacovaly svojí mohutností... a krásou.
Magická ochrana
Obyvatelé oáz, kde se usazovali zejména zemědělští Uzbekové či Tádžikové, a širých stepí, které obývali kočovní a polokočovní pastevci (Turkmeni, Kyrgyzové, Karakalpakové i pár uzbeckých kmenů), se chtěli líbit a ke zdobení shodně užívali především stříbra. Tento kov totiž vnímali jako magický, očišťující a ochraňující nositelky i nositele od zlovolných sil.
Bylo to i vidět. Kupříkladu zeměpisec Emanuel Fait, jeden z nemnoha Čechů, kteří se do rozlehlé Střední Asie vydal již na přelomu 19. a 20. století, si povšiml tamní stříbrné záliby, nejen u Turkmenů Teke: „Mnohem více než svého zevnějšku dbá Tekinec o svou ženu, aby se vyšňořila. Nakoupí jí stříbrných prstenů, náramků, náhrdelníků i přívěsků do kadeří, pokud skrovné důchody mu vůbec dovolují... Salorky propichují si nosní chrupavku, aby jí provlékly stříbrný kroužek. I děti navěšují na sebe všeliké drobné ozdůbky, jmenovitě na čapce a na kabátku, chalátě,“psal v knize Středoasijští národové, zvláště v území ruském (1910) Fait, dle nějž se Turkmenům mužům „na prstech blyštívají karneoly nebo tyrkysy zasazené do stříbra“a „stříbrné pečetítko ku zvláštnostem se řadilo“.
Ošperkováni po celý život
Právě litomyšlský a pražský kantor Fait dovezl do Čech ukázky šperků z uzbeckého Samarkandu, které jsou ve fondech Náprstkova muzea – je to i 48 centimetrů dlouhá čelenka (v přiložené grafice) nebo ozdobná pokrývka ženské hlavy zvaná mohi tillo, vyrobená ze stříbra, zlacená a s filigránem i korálem z roku 1902.
Dalšími Čechoslováky, kteří se dostali do nekonečných stepí, byli legionáři. Jeden z vojáků, Jindřich Dvořák, vydal vzpomínkovou knížečku, které dal trošku nadnesený název U Kirgizů: Národopisná studie (1921). Ani u chudších kočovníků „smutné a bezlidnaté stepi“od Turkestánu po rusko-čínskou hranici, jak píše, nechyběly společenské vrstvy a události, jež by se bývaly obešly bez stříbrných ozdob: „Bohatší Kirgizi nosí kožený pás, na vnější straně zdobený lesklým plechem, mnohdy i stříbrnými figurami... Nevěsta pokrývá hlavu vysokou, špičatou, kuželovitou čapkou (saukele) vyšitou stříbrem i zlatem a pokrytou stříbrnými plíšky,“kterou zdobila ještě pírka z ptáků a navěšený závoj (džilek). Svatba bývá všude výjimečná, takže u Faitem zmíněných Turkmenů nosívala nejbohatší soubor (i zděděných) šperků právě nevěsta. Dokonce se říkávalo, že „nejlepší a nejkrásnější nevěsta je taková, která se pod jejich tíhou nemůže zvednout ze země“, uváděly ve 20. století sovětské vědkyně.
Šperky zkrátka doprovázely tamní obyvatele od dětství až po smrt. Česká etnoložka Tereza Hejzlarová, která se tímto zajímavým regionem dlouhodobě zabývá, v monografii Umění a řemeslo Střední Asie (2011) konkrétně píše, že „miminku se již několik dní či měsíců po narození navlékaly na ručky malé náramky z černobílých korálků, jindy sloužily jako náušnice. U Turkmenů bylo také zvykem dávat novorozeným chlapcům na nožku stříbrné kruhy s rolničkami. Více šperků začaly dívky nosit přibližně mezi devátým a dvanáctým rokem, protože v tomto věku byly v minulosti chápány jako potenciální nevěsty. U mužů se nošení klasických šperků omezovalo na prsteny.“
Obecně se nejvíc šperků nosilo při slavnostech, hlavně na svatbách, ale mladé matky jejich počty postupně ubíraly – kompletní soupravu si nechávaly jen pro velkou slávu. Po čtyřicítce se dámy už zdobily méně, někdy šperky odkládaly zcela. Tak tomu bylo hlavně v době smutku, kdy blyštivé věci nenosila až jeden rok po manželově skonu truchlící vdova, ale ani nejbližší ženské příbuzné. Ač v oblasti dominuje islám, dle nějž by se mělo mrtvé tělo pohřbívat čisté a nezatížené, běžně se zemřelým ženám ponechávaly náušnice a mužům jejich prsteny.
Středoasijské šperky rozdělila Hejzlarová na dvě základní skupiny. Šperky usedlých obyvatel (hlavně Uzbekové, Tádžikové) se vyznačují složitějšími formami i jemnějším zpracováním, kdežto šperky výsostně kočovnických kultur poutají pozornost svou mohutností a elegantními vzory, ornamenty; z turkmenských kmenů vynikají Teke, Ersari a Sarik, kde „soutěž o prestiž nabyla až jisté agresivity, která se projevovala v produkci větších a větších kousků“.
Během 19. století udávala módní styly uzbecká města Buchara, Kokand a Chíva, přičemž existovaly dokonce celé specializované vesnice šperkařů (zargarči), což se promítlo též do jejich názvů, jako jsou Zargarlik, Zargar anebo Zargaron – tedy jakési Šperkařské Lhoty a Újezdy.
Katalog orientální krásy
Styly a typy se pochopitelně etnicky a lokálně lišily, ovšem převažovala základní čtveřice ozdob: zaprvé šperky zdobící hlavu (čelenky, přívěsky na spánky, ozdoby copů, náušnice či nosní kruhy); zadruhé krk a trup (nákrčníky, náhrdelníky, zátylníky, náhrudní šperky a oděvní spony či pásky a nášivky); zatřetí zdobící ruce (prsteny, náramky, přívěšky); začtvrté pak i schránky na amulety, jež se nosily na všech částech těla.
„Každý šperk měl samostatný název. Pojmenování se mohlo odvíjet od způsobu nošení, tvaru, užitého materiálu, ale třeba také od zvuku, který vydával,“připomíná etnoložka, která v knize představuje celé defilé ozdob se jmény gupba
(turkmenská stříbrná kupolka), takja tuzi
(uzbecká verze čapky pro nevěsty), čekelik a sünsüle (přívěsky a čelenky Turkmenek), chalka (tádžické náušnice) anebo kumuš kyrgak, což byla masivní kyrgyzská čelenka ze stříbrných destiček.
A zvláštní pozornost si ještě zaslouží veliká, těžká srdcovitá spona spojující dvojici copů na zádech: turkmenský asyk.
Kdo by se chtěl v záplavě uzbeckých, turkmenských a dalších klenotů zorientovat, má nově možnost sáhnout po vyšperkované, jak také jinak, knize Umění šperku v zemích Orientu (2022), již vydalo Národní muzeum s důrazem na sbírky Náprstkova muzea v Praze. Vedle plejády ozdob Indie, Tibetu či Nepálu si všímá právě ohromné pestrosti středoasijských masivních náhrdelníků, nákrčníků, skládaných náušnic, zářících čelenek či diadémů. „Pro šperky Tádžiků a Uzbeků je kromě korálu nejvíce charakteristický tyrkys, a to v podobě velmi drobných muglí, často poskládaných v řadách a lemujících okraje šperku či jeho centrální motiv. Uzbecké a tádžické šperky dále zdobí například granát, rubín, beryl, lazurit a turmalín různých barev, nejčastěji růžové a zelené,“uvádí odborný katalog orientální krásy.
Stříbrné rubly
„Více šperků začaly dívky nosit přibližně mezi devátým a dvanáctým rokem, protože v tomto věku byly v minulosti chápány už jako potenciální nevěsty.“
Ornamentika šperků byla zásadní – kromě estetické funkce mívala i roli magickou, takže správný vzor přinášel štěstí a odháněl zlo. Šlo o různé rostlinné (květy, lístky, výhonky nebo mandle – bodom, symboly plodnosti) i geometrické motivy, jakoby hadí klikatky nebo beraní rohy. Šperkaři užívali tradiční techniky, znali kování, odlévání i montáže. Mezi hlavní dekorační postupy patřil filigrán, granulace, smaltování, ražení, rytí a tepání, prolamování, zlacení, stříbrnění, fasování i takzvané tausování (vykládání kovu jinobarevným kovem).
Ale kde ti šikovní mistři brali tolik stříbra? Nacházeli jej jenom v horách a stepích? Kdeže! Stejnou otázku si kladl i německý etnograf Richard Karutze, jenž krátce po Faitově díle vydal studii Unter Kirgisen und Turkmenen (1911): „Stříbrný rubl míří spíše do ženských copů než do truhlice, spíše do tavicího tyglíku kočovného šperkaře dělajícího z něho prsteny, opasky a vřetena než do mužova měšce.“
Soudě dle obliby turkmenských a dalších středoasijských šperků v muzeích se dá říci, že lidé své rubly zhodnotili. Jsou to díla „s přidanou hodnotou“.