Měl jsem kdysi učitelku prstokladu
Ian McEwan patří ke generaci britských prozaiků, jejichž kariéra je dlouhá a úspěšná. Začala šokující Betonovou zahradou, uprostřed nabídla veleslavné Pokání a nyní se anglický spisovatel pokouší zarazit do literární půdy další pamětihodný kolík v podobě
rozsáhlého románu Hodiny,
Velkým tématem, jež se vynořuje při čtení nového románu Iana McEwana, je povědomost. Ostatně začíná to už u titulu. Protože Hodiny jsou v povědomí jakožto román amerického autora Michaela Cunninghama, v originále The Hours (1998). Ovšem v případě novinky britského prozaika nebylo asi kam překladatelsky uhnout, neboť jeho Lessons (2022) se týkají klavíru, a proto jde rovněž o Hodiny – hodiny klavíru. A Hodiny klavíru jsou zase názvem pozdní knihy Ludvíka Vaculíka.
Už z toho vidíme, jaká je v uměleckém světě tlačenice. Jednoslovné názvy jsou sice snadno zapamatovatelné, ale taky opotřebované: jistě se najdou v téměř každé národní literatuře. Opakují se už i ty složitější a složenější. Můžeme se tedy snažit vyhnout, neopakovat název již použitý. Případně na tuto snahu rezignovat – protože to, že jsme titul, který chceme použít, nezaznamenali, ještě neznamená, že neexistuje. Patrně o něm pouze nevíme. Ale i pokud o něm víme, můžeme vždycky dělat, že o něm nemáme tušení nebo že náš umělecký počin má nesrovnatelně větší závažnost, takže se nikomu uhýbat nemusí.
Potom jsou tu samotné příběhy, popisovaná doba a prostředí. A tady je opět velká zahuštěnost, zvlášť pokud se jedná o příběhy z 20. století. Protože stále žije většina, pro něž je to přirozený výběr – tuto dobu zažili, dospívali v ní a tak dále. Vedle nich píšou mladší, pro něž jde o velké lákadlo, jelikož se buďto chtějí vyhnout bolestné sebereflexi, případně vidí, že jejich doba není natolik atraktivní jako 20. století, jež s lidskými osudy pořádně třepalo.
Kdo tak čte hojně současnou beletrii, má vposledku ten handicap, že propadá pocitu, že se vše ne-li přímo opakuje a kopíruje, potom alespoň něco připomíná. Přičemž právě ono množství často zavařuje naši paměť natolik, že jsme tím znuděni a přesyceni, a proto si leckdy ani nejsme schopni vzpomenout, co – konkrétně – nám to připomíná.
Čas na velké ohlédnutí
Ian McEwan (1948) patří k silné britské generaci, z níž někteří již nežijí – Martin Amis – a jiní pro změnu získali Nobelovu cenu: Kazuo Ishiguro. Ale přestože je tento nobelista publikačně zdrženlivější a taky přece jen o něco mladší než ostatní kolegové, i jeho novější tvorba je evidentně slabší. Stejně tomu je u Salmana Rushdieho a Iana McEwana. Tito dva jsou natolik aktivní, až to čtenáře odrazuje a mrzí. Nicméně obdobně psavý Julian Barnes zas v poslední době potěšil soustředěnými díly.
Že by tedy Ian McEwan po řadě seniorských stylistických cvičení – jistě bravurních, ale pořád už pouze stylistických cvičení – přišel s něčím zaznamenáníhodným? Mohl by tomu odpovídat rozsah Hodin, více než pět set stran. Že by tohle byla ta zásadní suma? Že by bylo po letech třeba přepsat ustrnulý poznatek, že Ian McEwan je autor Betonové zahrady (1978), Pokání (2001) a řady dalších knih, které není nutné vyjmenovávat?
Hodiny, vydané Odeonem v překladu Ladislava Šenkyříka, jsou skutečně kvintesencí druhé poloviny 20. století dále až téměř do současnosti. Navíc když Ian McEwan podpírá románový příběh svého Rolanda Bainese historickými událostmi, za všechny zde je připomenutí černobylské havárie či pádu Berlínské zdi, hojněji pak britská politická situace, kupříkladu éra Margaret Thatcherové.
V životě Rolanda nechybí internátní škola – o těch jsme četli už britských románů nepočítaně. Je tu rovněž pozdně objevený sourozenec, jehož matka měla z předchozího manželství a dala ho k adopci, což je zas střípek ze života samotného tvůrce. Dále zde figuruje povědomost literární. Zaprvé leccos samozřejmě může připomenout pasáže či atmosféru z předchozích McEwanových próz, například erotickou nešikovnost z novely Na Chesilské pláži (2007), mrzačící životy mladých.
Povinna svému talentu
Příběh, jímž se jícen tohoto příběhově nenajedeného románu rozevírá, je milostný románek mladičkého Rolanda s učitelkou klavíru. Má to být Lolita naruby? Nebo spíš cosi jako Předčítač? Je to machistický naschvál v době feministických knih plných obvinění? Nebo naopak profeministické srovnání účtů? Ostatně Roland se později ožení s Alissou, zplodí s ní dítě, ovšem krátce po jeho porodu manželka Rolanda s dítětem opustí, jelikož má vyšší poslání a potřebuje se mu věnovat plně, rodina by jí překážela. A co že chce? Ano, chce být konečně slavnou spisovatelkou. Možná se ptáte, proč si to nerozmyslela dřív: může za to její matka, jež se chtěla stát spisovatelkou, ale potom dala přednost rodině a svou frustrací z toho nenaplnění, které v sobě zapouzdřila, údajně dusila dceřin život. Ve spisovatelské zápletce se zase Hodiny motivicky stékají s filmem Anatomie pádu (2023).
Snaží se tady Ian McEwan hyperbolou vysmát neustále opakovanému požadavku současných literátek ohledně „vlastního pokoje“, jak o něm kdysi psala Virginia Woolfová, v němž by měly klid a konečně prokázaly, že jsou neméně talentované než ti panovační nabobové? Ne, nic takového, britský prozaik nechce nic kritizovat ani se ničemu vysmívat, natož surfovat na módní vlně – totiž že ženy dosáhnou úspěchu, zatímco muži odcházejí do pozadí (klidně si to vyložte dvojsmyslně). To by u autora dosluhující generace asi vyznívalo směšně a nevěrohodně. Jde mu pouze o co nejkošatější příběh.
Snaží se Ian McEwan vysmát neustále opakovanému požadavku současných literátek ohledně „vlastního pokoje“, v němž by konečně prokázaly, že jsou talentované?
Ian McEwan totiž v Hodinách velmi rád dramatizuje způsobem, jejž jsme dnes nuceni zakoušet v řadě pokleslých děl z oněch „vlastních pokojů“prozaiček, až to mnohdy zavání kýčem. Když se Roland se svou učitelkou klavíru setká po letech, mluví jako ta nejvšednější oběť, jako kdyby mu bůhvíjak ublížila. Přitom byl tehdy rád, a dokonce pyšný, že má něco se starší ženou a že zažívá tolik erotických dobrodružství. Jako by anglický spisovatel znovu potvrzoval – není vám to povědomé? –, že za náš život vždycky může někdo jiný než my. Přece to nenecháme na sobě, že ano?
Alissa se navíc opravdu stane velkou literátkou, a to německy píšící. Německý pruh je v Hodinách poměrně silný a setrvalý. Alissina matka si vezme Němce, když po válce jede dělat reportáž o protinacistické skupině Bílá růže. Roland si vezme její dceru, tedy Němku. A syn Rolanda a Alissy si následně najde Němku rovněž a ve znovusjednoceném Německu se usadí. Což působí poněkud násilně a nepřirozeně. Ale to pořád na německé lince není to nejhorší.
Nejdivnější je, že se Roland začne ještě před pádem železné opony objevovat v Berlíně a přechází i do východní části. Zavání to autorskou svévolí. Je to proto, aby nám Ian McEwan mohl vyprávět příběh spřátelené východoněmecké rodiny a připomenout, co byl ten socialismus s nelidskou tváří. Tady dostávají Hodiny první výrazný kopanec. Začíná být jasné, že se nebude jednat o velký román, ale spíš o román rozsáhlý, kde se na sebe vrství jednotlivé příběhové lívance, které se rozjíždějí do stran, protože si někdo nedělá hlavu s tím, kolik mezi ně nalil sirupu. Ano, Hodiny jsou často přeslazené.
Výměny u piana
Druhým podstatným termínem, který Hodiny vedle povědomosti vyvolávají, je tak důvěryhodnost. V Rolandově životě se toho děje tolik a má to leckdy tak zvláštní příčiny a důsledky, že se to zkrátka nezdá pravděpodobné. Rolanda poznáváme i jako začínajícího básníka. To už mu je po třicítce a ničeho valného kromě pár časopiseckých otisků nedosáhne. Působí vůbec jako člověk, jemuž všechno jde, ale ne zas tak moc, jelikož se tomu nevěnuje včas a dostatečně. Žijeme přece ve věku specializací.
I když třeba o hře na klavír, s níž začíná taktéž velmi pozdě a vlažně, se o mnoho stránek později dozvíme, že byl ukrutně talentovaný. Jak to, že si toho nikdo nevšiml a že to všichni nechali ležet ladem? Skončil jako hotelový břinkálista. Což je ale v Hodinách líčeno div ne jako vítězství. Roland má stálé, nadšené posluchačstvo. Kdo však takové odkvetlé hráče v kavárnách a restauracích poznal, ví, že to jsou zklamaní, zahořklí a nešťastní jedinci, žádní vítězové. Stejně tak je Roland tenisovým trenérem pro amatéry, protože lépe hru s raketou v ruce neovládá. Na tuto pozici to údajně stačí. Moc důvěryhodně to nicméně v románu podáno není.
Kromě německé linky Hodiny ztrácejí balanc především již zmíněnou snahou dramatizovat. Nejnepovedenější je asi pasáž, kdy Roland jede rozptýlit popel své pozdní manželky Daphne, ovšem u řeky se utká s jejím bývalým partnerem. Je to přitroublá scéna jako z nějakého průměrného postaršího filmu, který dávají v televizi v sobotu večer, aby si všichni ti, co se na něj dívají, dostatečně jasně uvědomili, jací jsou zoufalci, že zůstali doma a nemají jiný program.
Hodiny tedy nejsou ani příběhem neúspěšného muže Rolanda, průměrného proto, že se nechal zničit kaskádou žen – od ustrašené matky přes panovačnou učitelku klavíru po sobeckou manželku. A není to v Alissině případě ani příběh o tom, že spisovatelé nepotřebují pouze vlastní pokoj, nýbrž že by neměli mít rodinu vůbec. Ne, to bychom McEwanův román už přeinterpretovávali.
Můžeme ocenit, že anglický tvůrce nezavírá své románové vyprávění do úzkého koridoru významů. Můžeme ocenit též to, že nezvolil snadnější způsob, totiž přímo autobiografické psaní – to je to, čemu se u mladších literátů dnes říká autofikce, aby to vypadalo, že podnikají nějaké novoty. Nicméně výsledek, to jest Hodiny, na rozdíl od odvážného odhodlání Iana McEwana pustit se do tak rozsáhlého díla příliš důvodů k ocenění bohužel nedává. Takových příběhů jsme přece četli dost.
Jsme celí ulepení
Ve skutečnosti, že se nám jeví vše povědomé, jistě sehrává podstatnou roli to, že náš svět je nyní propojený internetem a každá maličkost se okamžitě sdílí. Nikdo už pořádně neví, co se mu doopravdy stalo a co pouze slyšel. Realita se prolíná s virtuálním světem. Proto se v současnosti děje běžně spousta věcí, které by v románovém světě působily jako nepravděpodobné.
K tomu nutno připočíst, že dnes píše tolik lidí, že je těžké – ba prakticky nemožné – říct něco originálního, nového. Každý motiv je povědomý a taky většinou málo důvěryhodný. Tato situace patrně bude dále eskalovat. Bude čím dál víc knih, čím dál méně příběhů a čím dál méně čtenářů, včetně knižních redaktorů. Protože kdo píše, nemá čas číst. Přičemž kdo nečte, nemůže dobře psát.
Ian McEwan se tak na sklonku své kariéry sympaticky pokusil ještě jednou vzepnout k něčemu zásadnímu, navíc v době, která starým bílým mužům – mají sice nažito, ovšem už se přežili – nepřeje, avšak vytěžil z toho jenom smolné románové bidlo, na něž se nalepily snad veškeré limity současné literatury. Ve sportovní terminologii se tomu říká „mít nohy v medu“, nemožnost se pohnout a vybabrat se z nastalého nedobrého stavu. Byla tu již řeč o sirupu, o smůle a teď i o medu, z čehož vidíme, jak je vše od něčeho ulepené, čímsi opatlané.
Ostatně taktéž krok, kdy je více či méně autobiografický hrdina autorem jaksi ponížen na průměrného, nevynikajícího jedince, je silně ohraný. I proto jsou Hodiny stejně tak pouze průměrným románem. Chvíli působí příjemně starosvětsky a tím vlastně odvážně. Ale dlouho jim tento lesk nevydrží.