Kupředu levá, památková péče
Zachování architektury doby socialismu je věnována přílišná pozornost, debata o ní jde ode zdi ke zdi
Památková péče se během posledních zhruba deseti let změnila. Přerovnala svůj žebříček hodnot i priority mediálního obrazu. Kostely, zámky, hospodářské dvory, drobné stavbičky rozeseté po barokní krajině, činžáky ani industriální architekturu 19. století prý nenapadne nikoho ničit. Proto podle nejhlasitějších památkářů je nejohroženější částí našeho hmotného kulturního dědictví architektura druhé poloviny 20. století.
Za využití grantů tak o ní vznikají texty, vycházejí reprezentativní monografie, hledají se metody restaurování „památek“z uvedeného období, pořádají se konference. Ve spolupráci s dalšími souznícími pokrokáři a za podpory médií je vyvíjen nebývalý tlak na veřejnost, která má být přesvědčena o kvalitách staveb z doby socialismu. Vzpomeňme třeba na kampaň za zachování budov tzv. Transgasu. Je trochu úsměvné, že se do ní zapojil i tehdejší pražský primátor Hřib, jenž nyní naopak trvá na částečné demolici odbavovací haly pražského hlavního nádraží postavené v téže době.
Nekvalitní a neudržitelné
Pokrokáři, ať už v národním památkovém ústavu, či mimo něj, při prosazování památkové ochrany staveb druhé poloviny 20. století bagatelizují nebo někdy doslova popírají skutečnost, že v době reálného socialismu se stavělo nekvalitně a z materiálů, jež neobstojí. Ta doba neznala slovo udržitelnost a měla vysokou toleranci k energetické náročnosti. Stav budov často nebyl slavný už po dokončení, natož po pár desítkách let užívání. Použité technologie ztěžují nebo někdy i znemožňují opravy a adaptace pro jiné účely. Tyto stavby jsou proto demolovány nejen u nás, ale po celém světě. Někdy je to opravdu škoda, ale jindy je třeba bez pokryteckého pohoršování konstatovat, že jiná možnost asi nebyla.
Architektura socialismu navazovala na principy předválečné i poválečné modernistické architektury. Ty byly v té době už dávno majetkem korporátu, i když původně byly spojovány
s levicí a primitivně pojatým pokrokem. Opovrhovala historickým prostředím, které ničila a pak ho nahradila odcizenými krabicovými domy. Při pohledu na tyto stavby bychom neměli zapomínat, co všechno kvůli nim muselo být zničeno. Zanikaly vyzkoušené urbanistické koncepty, byla devastována celá panoramata měst a vesnic. V žádném případě ale přitom nešlo o fenomén omezený na země sovětského bloku. Naopak, tržní ekonomika vytvořila daleko větší finanční zdroje, daleko produktivnější stavební průmysl a daleko větší tlak na nahrazování starých domů novými zejména v centrech velkých měst.
Nesmiřitelné tábory
To jistě neznamená, že ve druhé polovině minulého století nevznikly i stavby, které by zaniknout neměly. Současný stav veřejného diskurzu, kdy proti sobě stojí na jedné straně ekonomicky motivovaní bourači a na straně druhé mediálně vlivná skupina nekritických obdivovatelů poválečné architektury, ale prakticky znemožňuje rozumnou diskusi. Ten, kdo se nerozplývá nad socialistickými paneláky, je podle pokrokářů nepřítel z (neo)konzervativního tábora, ocitající se v zajetí předsudků vůči moderní architektuře a v generačním střetu s mladými. Skutečně? Není to spíše jen neochota podlehnout módnímu trendu, souvisejícímu s renesancí levicového myšlení na prahu 21. století? Trendu, který je o to bizarnější, že koliduje s dominantním trendem k redukci naší uhlíkové stopy, která je při tom u staveb ze druhé poloviny minulého století zcela enormní?
Nekritická propagace poválečné architektury odvádí pozornost od jiných problémů památkové péče, což je na pováženou v době, kdy mnoho památek i celých lokalit u nás chátrá nebo zaniká. Přehnaná adorace ale zřejmě škodí i socialistické architektuře samotné: jak jinak si vysvětlit odpor
proti památkové ochraně nové odbavovací haly hlavního nádraží v Praze. Ta vznikla v sedmdesátých letech a dodnes plní svůj účel tak, že přitakání jejímu ničení je nepochopitelné. Navíc jde o stavbu, která se i ve své době dokázala popasovat s historickým prostředím: nejenže se obešla bez demolice Fantovy secesní budovy, ale dokonce na ni kontextově reagovala. Návrh novostavby je naproti tomu ukázkou bezohledné arogance k okolí i celému městu.
Přehnaná adorace ale socialistické architektuře i škodí. Jak jinak si máme vysvětlit odpor vůči nádražní odbavovací hale.
Vliv na současné stavby
Principy socialistické architektury vyzdvihované památkáři neblaze rezonují v práci současných architektů. Zejména v Praze nadále vznikají obsahově a významově prázdné stavby bez respektu k okolí. U lidí to vyvolává nejspíš lhostejnost, kterou občas prolomí frenetické nadšení pro „ikonickou“architekturu, jakou byl návrh Národní knihovny provedený v duchu ve světě již dávno odmítnutého blobismu. Je to pohyb ode zdi ke zdi. Je to odkaz defektního dědictví architektury druhé poloviny 20. století, od kterého bychom se měli odpoutat, ne se v něm utvrzovat – což neznamená, že bychom měli bezhlavě ničit to, co z něj stojí za zachování.