Film dokáže trauma vysvětlit
Titulům jako nebo známá hlavně jako herečka.
Drsný, a přesto citlivý belgický film Tání, který ve dvou časových rovinách vypráví o nešťastném osudu jedné mladé ženy, měl premiéru na Sundance, kde získal cenu za herecký výkon mladé Rosy Marchantové. Adaptace oceněného románu Lize Spitové je nyní v českých kinech, kam film osobně vyprovodila režisérka Veerle Baetensová, dosud díky Hasta la vista! Přerušený kruh
LN Osud hlavní hrdinky Tání je dost ponurý, podobně jako byl ten vaší postavy z Přerušeného kruhu, za niž jste získala Evropskou filmovou cenu. Proč je důležité chodit do kina i na drsné příběhy, na které musí mít člověk trochu odvahu?
Filmy mohou dodat těžkým tématům citlivost. Dokážou mluvit o traumatu tak, aby mu lidi rozuměli. Vytváří empatii. Tání ukazuje, jak se stane, že někdo celý život mlčí o tom, co se mu stalo. A taky to, že krutost existuje z určitých příčin. Nechtěla jsem mít ve filmu zlé postavy. V knize jsou Evini dětští kamarádi od začátku chladnokrevní, ale tomu já nevěřím. Ke všemu jsem přistupovala jemně a uctivě. Násilí neukazuju. Ostatně to, co si představíte sami, bývá ještě horší než to, co vidíte, jako když ve filmu Sedm sledujeme výraz Brada Pitta, když otevře krabici, kde víme, že je hlava Gwyneth Paltrowové. A hlavně jsem chtěla z diváka vytvořit něco jako svědka Evina příběhu. Ve filmu se k ní všichni otočí zády. Divák se během snímku stává jakýmsi jejím přítelem, její rodinou. Přestože na začátku mu není moc sympatická, protože jí nerozumí.
Dělala jste kvůli filmu nějaký vlastní psychologický průzkum, nebo jste se spoléhala jen ne román?
LN
Dělala. Bylo to nutné, abych pochopila, čím si Eva prochází. Mluvila jsem s dětmi alkoholiků, s ženou, jejíž sourozenec spáchal sebevraždu, s linkou pro sebevrahy, s lidmi, kteří byli sexuálně zneužiti. Se spoustou lidí. Chtěla jsem ten scénář napsat správně, přistoupit ke všemu s respektem.
Liší se film hodně od knihy?
LN
V románu dospělá Eva při návratu do rodného města nenaváže s nikým spojení. Nejde do řeznictví, nejde na večírek, nepřednese projev, neukáže oblečení od krve. Nikoho nepotká, nikdo neví, že
tam vůbec je. Ale to bylo moc temné. A moc pasivní. Eva je vůbec v knize hodně pasivní. Čteme její vnitřní monolog a víme o ní všechno, ale ve filmu jsme ji museli udělat aktivnější. Museli jsme jí dát nějaký impuls k jejím činům.
Scénář jste psala pět let. Jak vám Eva pronikla do života?
LN
Pět let mi zabral scénář, sedm let jsem s filmem strávila celkem. Evu jsem měla neustále u sebe, probouzela jsem se s ní, chodila s ní spát. Pořád jsem na ni myslela. Bylo to těžké. Trpěla jsem a nevím, jestli bych do toho šla znovu. Teď začínám psát druhý film a až nyní jsem schopná v sobě Tání vypnout. Asi to byl pro mě jediný způsob, jak to udělat dobře. Ve filmu se mísí fatalita a vitalita, protiklady, jejichž kombinaci jsem dlouho nemohla přijít na kloub. Chtělo to hodně času a hodně vytrvalosti.
Jak moc podle vás za kruté chování dětských postav mohou jejich rodiče?
LN
Dost. Nejsou tam pro ně, dětem chybí láska. Nechci říct, že jsou ti rodiče přímo nezodpovědní, ale každý má své trápení, má málo času a jejich děti jsou v podstatě zanedbané, aspoň psychicky. Jedno krásné africké rčení říká, že k výchově dítěte je potřeba celá vesnice. To se tady neděje.
Knihu Tání s poznámkou, že byste ji měla adaptovat a režírovat, vám poslal producent Dirk Impens. Víte, proč jste ho napadla zrovna vy, když jste do té doby nic nerežírovala?
LN
S Dirkem jsem spolupracovala už na filmu Přerušený kruh ana seriálu Kód 37, takže mě znal.
Chtěl, aby Tání natočila žena. Věděl, že ráda píšu, psala jsem scénáře už na Kódu 37, i že chci režírovat. Asi jsem ho napadla taky proto, že Tání stojí hodně na hercích. Zároveň věděl, že jsem typ, který se zakousne a nepustí. Tání tohle vyžadovalo. Román má skoro 500 stran a vypráví o velmi citlivých tématech.
Proč jste souhlasila, že Tání adaptujete?
LN
Když jsem knihu četla, v malé Evě jsem se poznala. I já si byla jako dítě dost nejistá sama sebou. Tak jako spousta dívek jsem se ptala: Jsem dost hezká? Důležitá? Zábavná? A dospělá Eva mě zaujala tím, že jsem jí nerozuměla. Chtěla jsem prozkoumat, jak funguje mechanismus umlčení sebe sama. K tomu se mi líbilo napětí, které v příběhu vytváří kostka ledu, již Eva veze do rodného města. Posouvá děj dopředu a vytváří z něj jakýsi thriller. Šlo o skvělý filmový materiál.
LN Střih výsledného tvaru vám ovšem prý také dal zabrat. Můžete ho popsat?
Střih byl velmi těžký. Trval devět měsíců a každý den jsme řešili,
jak spojit obě časové linie. Tak, abyste měli pocit, že malá i dospělá Eva jsou stejné osoby. Tak, abyste strávili s jednou dost času, než se přesunete k druhé. Ve scénáři jsme mezi minulostí a přítomností přepínali mnohem rychleji. Jenže spojení s dospělou Evou není snadné a museli jsme zapracovat na tom, aby nás dostatečně zajímala, abychom se nechtěli od ní okamžitě vracet do minulosti.
LN Tání má obvykle pozitivní význam oblevy, ale v tomto případě znamená i umírání. Jak jste s touto dualitou pracovala?
I já tání chápu jako něco pozitivního, ale pro Evu by roztálo i víko její Pandořiny skříňky. Vypustila by duchy minulosti a toho se bojí, proto zůstala celý život zmrazená. Když na začátku filmu dostane pozvánku na akci v rodném městě, vidíme, že se jí chce brečet, ale pak slzy zadrží a znovu ztuhne. Teprve když stojí na ledovém bloku, který taje, začne plakat a to je pro mě okamžik, kdy by mohl začít proces jejího uzdravování a vyrovnávání se s traumatem – kdyby už nebylo pozdě. Její staré já umírá, místo pro nové však už není v tomhle životě. Možná se stane něco poté s její duší, ale její tělo musí zemřít. Je to velmi smutné, ale zároveň jde i o metaforu pro konec bolesti. Protože bolest je to jediné, co v ní přebývá. Nemá nikoho, její sestra se od ní stěhuje jinam, všechno je pro ni těžké. A ona si to nedokáže nijak zlehčit, prostě nemůže.
Co jste dělala během vzniku Tání pro svou psychohygienu? Nebo při natáčení Přerušeného kruhu?
LN
Někdo říká, že role by měla být jako plášť, který po příchodu domů vždycky sundáte, ale mně to moc nejde. Po konci nějakého těžkého projektu vždycky navštívím všechny své doktory a provedou fyzickou a psychickou kontrolu. A pak se zas do něčeho pustím. U Tání mi někdo řekl, že vypadám, jako bych se rozplynula, i fyzicky jsem se zmenšila. Tak teď musím zase nabrat sílu a váhu.
LN O psychickou pohodu svých herců, především těch dětských, jste se ale na place postarala, že?
To ano, protože vím, jaké to je. Každý herec je odlišný a se svou křehkostí se vyrovnává po svém, ale děti s tím ještě nemají zkušenosti. Nejdůležitější bylo, aby na place vytvořily partičku a spřátelily se. Důvěřovaly si navzájem i zbytku štábu. Navíc už od castingu jsme měli po ruce psycholožku. Na castingu nikdy nevíte, koho máte před sebou, jak je zranitelný. Potřebovala jsem najít herce, kteří jsou schopní být křehcí a zároveň jsou dostatečně silní, aby se s tou křehkostí vypořádali.
Kolik jste dětským hercům prozradila o celém ději? Znaly i příběh dospělé Evy?
LN
Rosa Marchantová, která hraje třináctiletou Evu, četla ještě před castingem celou knihu. Ona ovšem byla z celé skupiny nejstarší, je jí šestnáct, i když vypadá mladší. I ostatním dětem už bylo víc než patnáct a dokázaly se s celým dějem vypořádat. O všem jsme ale spolu hodně mluvili, to bylo důležité.
Na režii jste se prý pečlivě připravovala, navíc filmový plac znáte jako herečka. Přesto, překvapilo vás na režii něco?
LN
Zjistila jsem, že herec má často pravdu, intuitivně. Vždycky jsem nechala herce, aby první záběr zahráli po svém, bez mých instrukcí. Jen oni a jejich myšlenky a podání. A ve střižně jsem viděla, že často právě tehdy udělali přesně to, co měli. Že ten jejich záběr funguje nejlíp. Herec je často velmi dobrý sám o sobě.
Chtěla jsem prozkoumat, jak funguje mechanismus umlčení sebe sama. K tomu se mi líbilo napětí, které v příběhu vytváří kostka ledu, již Eva veze do rodného města. Posouvá děj dopředu a vytváří z něj jakýsi thriller.
LN Belgie není velká země, její kinematografie je ale ve světě v posledních letech dost vidět. Co za tím stojí?
Možná to, že máme čas. Ne že bychom měli tak velkou státní finanční podporu, abychom mohli pět let psát scénář. Na to jsem si třeba já vydělala hereckou prací. Ale někteří producenti pracují pro televizi, aby mohli pak financovat dobré filmy svých oblíbených režisérů. Třeba Felix van Groeningen, režisér Přerušeného kruhu, dostal od svého producenta peníze, aby mohl v klidu pracovat na filmu Osm hor, který pak vyhrál cenu v Cannes. Ale myslím, že o téhle otázce budu ještě přemýšlet a že se poptám kolegů.