Pošahaní aktivisté s polévkou
Nepochopitelné je i to, že aktivisté bojující za lepší svět bez chudoby se zrovna zaměřují na kulturní instituce, kde by mohli najít pochopení
Dvě ženštiny, které v Louvru polily polévkou Monu Lisu, se mohou radovat, dostaly se na první stránky tištěných i internetových médií, do televizí a rádií, prostě všude. Jejich fotografie před zacákaným sklem oblétly svět. A přitom jsou to jen hlupačky, které mají v hlavě bramboračku, o čemž svědčí jejich tvrzení, že tento slabomyslný čin má podpořit právo na zdravé a udržitelné potraviny. Těžko pochopit, jak souvisí da Vinciho skvostné umělecké dílo s tím, že ve světě mají lidé hlad. Náklady na péči a obdiv k němu zřejmě způsobují, že chybí prostředky na to, aby potraviny byly dostupné i chudým. Vymyslet tak stupidní vývody, to už opravdu žádá hodně vymytý mozek. Stejně tak polít rajčatovou polévkou i obraz od Vincenta van Gogha (pochopitelně ochráněný skleněnou deskou) v rámci boje proti chudobě a kvičet u toho, zda má větší cenu umění nebo život, je zvlášť pitomé. Dotyčný umělec patřil k těm, kterého tvorba stravovala doslova až k zešílení, svůj život prožil v hmotné nouzi a nebýt finanční pomoci svého bratra chcípl by hlady a nic by nenamaloval.
A kdyby jen to, všichni tihle aktivisté, kteří se takhle předvádějí, jsou pěkní zbabělci a pozéři. Moc dobře vědí, že se jim nic nestane, a tak se jen producírují a otravují. Vždyť nic neriskují, dokonce ani vězení, protože většinou žádné dílo neponičí, tudíž nedochází k trestnému činu. To neznamená, že by měli doopravdy něco provést, to by bylo samozřejmě milionkrát horší než jejich trapné pózování. Tihle lidé si vybírají slavná díla, ke kterým mají lidé vztah, milují je. Aktivisté je tedy napadají jen symbolicky a i to je silné gesto, které lidi naštve, a dostane se jim tudíž velké publicity, je to takový druh s prominutím pěkně vykalkulovaného sráčství. Vědí, že zničení slavného díla je nepřijatelné, a kdyby ho opravdu zničili, mělo by to efekt, o jaký nestojí, vyvolalo by to vůči nim obrovskou vlnu nenávisti, pravděpodobně by skončili v kriminále a ještě by měli co splácet do smrti.
Nepochopitelné je i to, že aktivisté bojující za lepší svět bez chudoby se zrovna zaměřují na kulturní instituce, na galerie a muzea – a tam lijí splašky na umělecká díla. Zrovna v tomhle prostředí – uměleckém a kulturním – by mohli najít pochopení. Proč tedy nevyvádějí jinde – třeba v bankách nebo v sídlech developerů, těžařů a podobně? A to ani nemluvě o tom, že jsou desítky umělců, kteří se tématům, za něž bojují aktivisté těmito pošahanými metodami, věnují v nejrůznějších projektech a ty mají svou sílu a smysl. Odjakživa se objevovali lidé, kteří měli potřebu ničit umělecká díla, někteří byli čistokrevní psychiatričtí pacienti, jiní se chtěli jen producírovat nebo nabyli dojmu, že když rozřežou obraz, vykoupí svět. Dokonce se našli tací, kteří tvrdili, že chtěli vstoupit do tvorby díla a dodat mu novou aktuálnost, jako mladý muž v newyorském Muzeu moderního umění v polovině 70. let. Na Picassovu Guernicu nastříkal červenou barvou nápis Kill Lies All a posléze oznámil, že je umělec a chtěl prostě říct pravdu. Vedení muzea se snažilo incident zatajit, protože mělo obavy z dalšího vandalismu. A to je to: podobné činy mají zatím jediný efekt a tím je zvýšení nákladů na ochranu vzácných děl, vyšší pojistky, což si třeba některé instituce nebudou moct dovolit. Bylo by asi na čase upravit legislativu, protože útoky tohoto typu by neměly být beztrestné a jejich pachatelé by si to za svou hloupost měli jaksepatří vyžrat. Jak známo, příklady táhnou a s jídlem roste chuť a nebude dlouho trvat a místo těchto pozérů nastoupí jinačí sekáči a ti se s tím mazat nebudou.