Státní podpora se dá dělat chytřeji
Liberální ekonomové docházejí většinou k závěru, že „dotace deformují trh a bylo by nejlepší je úplně zrušit“. Tento názor je sice v zásadě správný, ale hodně vzdálený realitě. Dotace totiž používají všechny státy kolem nás a výsledky nejsou zas tak špatné. Německý poválečný hospodářský zázrak byl v zásadě podpořen také dotacemi a dosáhl skvělých výsledků. Připomeňme Marshallův plán, spuštěný v roce 1948 k obnově válkou zničené Evropy. Bylo to tehdy kolem 13 miliard dolarů, které USA nabídly všem evropským zemím včetně poraženého Německa. Východní země pod vlivem SSSR tuto pomoc odmítly, západní státy se však chopily příležitosti a už v roce 1951 vykazovaly produktivitu práce o 35 procent vyšší než před válkou! Marshallův plán zrodil integraci a všestrannou spolupráci západoevropských zemí, vedl k vytvoření NATO, OECD a EHS (dnešní EU) a odstartoval další dekády prosperity celé západní Evropy.
Přitom podstatou Marshallova plánu byla – dnešním slovníkem – dotace. Na tehdejší dobu velká suma peněz, za kterou do Evropy putovaly nejen finanční příspěvky, ale také vyspělé americké stroje a technologie, za kterou se obnovovala a modernizovala dopravní infrastruktura, reorganizoval průmysl, obchod i služby. Po ukončení této finanční pomoci v roce 1952 byly účastnické země v dobré kondici, politická situace byla stabilní, země se mohly rozvíjet, dále modernizovat a rychle zvyšovat životní úroveň svých obyvatel. Můžeme se dohadovat, co z toho bylo přímým důsledkem Marshallova plánu, ale to není až tak podstatné. Marshallova „dotace“byla dobře namířenou pobídkou.
Zvláštní kapitolou v tomto vývoji je proměna Německa, které sice bylo ve válce poraženo, ale následně rozděleno, západní část integrována ve Spolkovou republiku, jejíž ekonomické parametry předčily veškerá očekávání. Němci si dík Marshallovu plánu poprvé od války podali ruce s Francouzi, německý generál promluvil na setkání francouzsky a ekonomické zájmy obou zemí se postupně propojily. Výjimečnou okolností bylo to, že právě v Německu posloužily prostředky z Marshallova plánu převážně k poskytování výhodných půjček a jen v menší míře k přímým příspěvkům. Německým firmám to umožnilo využít nízké produkční náklady k rychlému růstu exportu, který navíc podpořila měnová reforma a po ní pevný kurz marky vůči dolaru. Půjčky směřovaly do fungujících projektů a tyto peníze se vracely a mohly být použity znova a znova v dalších německých firmách. Dnes bychom řekli, že německá vláda využívala ve velké míře k podpoře ekonomických cílů finanční nástroje.
Půvab návratnosti prostředků
Zpět do současnosti: Česká republika je v rámci EU čistým příjemcem, dostáváme tedy z rozpočtu EU víc prostředků, než kolik do něj platíme. Od vstupu do EU jsme takto získali přes bilion eur, ale bohužel jen nepatrná část byla využita formou finančních nástrojů. V programovém období 2014–2020 byl podíl finančních nástrojů na alokaci evropských fondů v Itálii 18 %, ve Francii 10 %, v Německu a na Slovensku 9 %, průměr EU je 8 %, ale u nás jen pouhá 4 %! Všechno ostatní bylo vyplaceno nenávratně. Můžeme se možná radovat, že v Rumunsku jsou to jen 2 %, ale ve skutečnosti je to velká škoda.
Firmy, jejichž záměry se kryjí se státem podporovanými programy, nemusejí sepisovat složité žádosti o dotace, které mnohdy dostanou až v době, kdy už celý projekt spustily, a tedy i zafinancovaly. Velmi by jim pomohlo, kdyby dostaly předem třeba jen záruku Národní rozvojové banky (NRB), která jim usnadní přístup k běžnému bankovnímu úvěru. Projekt s takovou zárukou může totiž kterákoliv banka úvěrovat výhodněji. Finančním nástrojem státní podpory může být samozřejmě i úvěr s nízkým, až nulovým úročením, s odloženou nebo prodlouženou splatností. To všechno tu je, přinejmenším v repertoáru NRB. Přitom největší půvab finančních nástrojů spočívá v návratnosti takto použitých prostředků. Stát s nimi tedy může podporovat další a další projekty. V Německu se údajně v těchto finančních nástrojích dodnes otáčejí prostředky z Marshallova plánu.
Kritici dotačních systémů jako takových poukazují na existenci řady zprostředkovatelských agentur, které nabízejí komplexní vyřízení všech možných dotací a chlubí se širokým spektrem zkušeností. Nepochybně svou práci ovládají. Stačí „vygooglit“slovo „dotace“a hned je vidět, jak intenzivně se hledají zájemci o dotace. Když někoho uloví, zpracují a předloží příslušným ministerstvům dobře zpracované žádosti a dotaci dodají – samozřejmě za úplatu. Může to prý stát až 30 procent z té dotace – a všichni jsou spokojeni: ministerstva vykazují čerpání svých programů, žádosti jsou vzorně zpracované, občan či podnikatel dostane nějaké peníze a agentura při takových výdělcích zcela jistě také nestrádá.
Ovzduší nárokové ekonomiky
I když se za uplynulých 20 let odhalila řada dotačních podvodů, dotace stojí ve svém souhrnu za rychlejším rozvojem infrastruktury, za mnoha inovacemi a perspektivními projekty. Nelze je odmítat, natož rušit, ale také nelze nevidět, že obrušují etos podnikatelské odpovědnosti, onu zdravou motivaci a ochotu podstupovat podnikatelské riziko. Vzniká atmosféra nárokové ekonomiky, ve které se podnikavost nahrazuje schopností vylobbovat si dotaci. Kdyby se peníze poskytované formou dotací přesunuly ve větší míře do návratných forem podpory, udělalo by se pro zdraví ekonomiky mnohem víc, než když se jen donekonečna mluví o strukturálních změnách, které ale stále nepřicházejí. Peníze by šly do perspektivních a výnosných projektů a státu by se vracely k dalším podporám žádoucího směru. Fakt se do toho nikomu nechce?