Digitální ráj
Pan Filípek, který se ale nejmenuje Filípek, jenom venčí psa Filípka, je už několik dní ve stresu. Ve čtvrtek mu přišla obálka s červeným pruhem. Taková psaní obsahují často nepříjemné informace, protože je posílají úřady, možná i exekutoři. Pan Filípek ale neví, protože nebyl při doručení doma a manželce zásilku nedali, že je určena do vlastních rukou. Pan Filípek se tedy vypravil na poštu, kterou teď nemá zrovna blízko, jenže tam obálku ještě zpátky neměli. Musíte zítra, poučili ho. Zítra ale zase nemohl on. To už začala být nervózní i žena. Dej mi svoji občanku, já se tam vypravím, nabídla se. Občanka ovšem nepomohla, víkend zkažený.
Paní Balzaková, která se ale taky nejmenuje Balzaková, jen venčí psa Balzaka, pana Filípka utěšovala. Taky jí přišla obálka s červeným pruhem a ukázalo se, že jen zapomněla zaplatit dvě stovky poplatku za psa. Bylo jí přitom divné, proč jí to nenapsali do e-mailu, když poslání dopisu přišlo na víc než na stovku. Usoudili jsme tak všichni společně, že digitalizace holt ještě nefunguje, jak bychom si představovali, ale mě napadlo, že s digitálním rájem to může klidně být jako s tím komunistickým, případně socialistickým rájem, který všechny učiní šťastnými. Kdy že měl nastat? Vbrzku, slibovali, teď slibuje pirátský ministr Ivan Bartoš. Tak schválně, jestli se taky neukáže, že to nakonec až takový ráj ani být nemusí.
Nedávno jsem totiž na sítích zachytila výraz „digitální šikana“, a, ano, už i obrat „digitální totalita“. Digitální šikanu pociťuji, kdykoli po mně někde chtějí heslo, které jsem zapomněla, co může být digitální totalita, přesně nevím, ale tuším, jak může vypadat totální digitalizace. Že když někam zavolám, neslyším už jiný než digitální hlas, a když se rozpláču, pošlou mi digitálního klauna.
Kdysi jsem chodila skoro rok se stavebním povolením v ruce po referentech socialistické státní banky, aby mi půjčili na stavbu obydlí, a oni pořád, že mi nepůjčí, dokud nebudou mít potvrzení, že to bude stavět socialistický podnik, a socialistický stavební podnik zase, že mi nedá potvrzení, dokud neuvidí peníze od banky, a i pak se uvidí. Socialistický stavební podnik totiž vůbec netoužil stavět pro socialistickou rodinu. Rozplakala jsem se až u samotného ředitele banky, což nebyl záměr. Ale pomohlo to. Proto bych se ráda přimluvila, aby se s plačícími klienty počítalo i v digitálním světě a zůstala možnost třeba si i připlatit za někoho nedigitálního, tedy živáčka z masa a kostí, kterého lze obměkčit. Mám na mysli cosi jako službu de luxe (pro veterány a dárce krve se slevou). Mimochodem, slyšeli jste o tom vadném počítačovém systému, co zničil život stovkám úředníků britské pošty, protože je neprávem označil za defraudanty? Teď všichni říkají, že je jim to líto. Tedy všichni, kromě viníka, tedy systému. Ten si nepřipouští nic.