Proč nám Západ uvadá
Problém je prý deficit pozornosti, neschopnost soustředit se a hyperaktivita v politice
Podle vydavatele serveru Eurointelligence.com Wolfganga Münchaua jsou jednou z příčin relativního úpadku Západu deficit pozornosti, neschopnost soustředit se a hyperaktivita, která se zmocnila politiky.
Vyhlídky v novém roce nevypadají nejlépe. Přibyl nám další konflikt, tentokrát v Rudém moři. Situace na Ukrajině se nevyvíjí dobře. Nejhorší ze všeho je, že zbytek světa už nestojí na straně Západu. Jižní Afrika a Brazílie se od Západu vysloveně distancují, a to kvůli Izraeli. Již předtím bylo zřejmé, že nepodporují Západ kvůli Ukrajině. A také nepodporují Ukrajinu. Ani Indie.
Nedostatek globální podpory je jeden z důvodů, proč západní sankce proti Rusku vůbec nefungují. Je dostatek zemí, které fungují a budou fungovat jako prostředník obchodů s Ruskem a stejně tak bude vždy dost zemí, které budou kupovat ruskou ropu. Americký zákaz vyvážet polovodiče do Číny také nebude fungovat, protože Američané podceňují schopnosti čínských inženýrů.
Je tu vzorec. Stará a pokračující iluze Západu je, že zbytek světa si myslí, jak jsme báječní, a chce být jako my. Naše verze liberální demokracie byla ale na vrcholku popularity po pádu komunismu. Trvalo to skoro dvě dekády a večírek skončil někdy kolem globální finanční krize v roce 2008.
Západ je nyní zahlcen a přesycen mnoha gigantickými bitvami najednou. Jsou tu války na Ukrajině, na Blízkém východě a brzy možná v okolí Tchaj-wanu. Je tu boj s klimatickou změnou, pokus o návrat průmyslu a boj za zachování liberální otevřené společnosti doma. Výsledkem je, že se nám nedaří na žádné z těchto front.
Vlády neřeší problémy lidí
Možná bychom to zvládli na dvou frontách. Münchauova osobní preference by byla zachování liberální demokracie a co se klimatu týče spíše podpora technologických inovací než nějakých nesplnitelných emisních cílů.
Západ už nemůže fungovat jako světový policajt. Co se reindustrializace týče – zapomeňme na to. Lepší bude jít cestou strategických aliancí s jinými částmi světa, třeba s Latinskou Amerikou. Tohle dělá Čína, když investuje do chilských lithiových dolů. Bohužel to ale EU nezvládla, když přecenila svou pozici v jednání o obchodní dohodě s Mercosurem. EU příliš tlačila svoje environmentální standardy na země Latinské Ameriky. Výsledek je, že po 23 letech jednání z něj země Mercosur vycouvaly. Z tohoto pohledu je doba velkých obchodních dohod pryč. Svět se stahuje do konkurenčních obchodních bloků.
Pravice je na vzestupu všude, Donald Trump je na dobré cestě stát se republikánským kandidátem na prezidenta. Paradoxně to ale dobře vysvětluje levicový Bernie Sanders: „Převládá pocit, že vláda se vykašlala na obyčejné Američany.“
To je ale v kostce to, co se děje na celém Západě. Vlády neřeší problémy lidí. Neřešily je sice ani dřív, ale když rostly ekonomiky o tři procenta, což bylo v 80. a 90. letech normální, a když zde byla nižší příjmová a majetková nerovnost, věci se do značné míry řešily a vyřešily samy. Když je růst, je dost peněz, které je možné různě točit. A taky se dá dělat více věcí najednou. Ale když stagnujete a nerovnost je vysoká, tak finanční pomoc na Ukrajinu jde na úkor jiných věcí, které nevybudujete doma. Když je nulový nebo žádný růst, vrátí se kupecké počty a hra s nulovým součtem.
V problémech jsou všude. Joe Biden možná v listopadu prohraje. Rishi Sunak také bude brzy zapomenut. Největším překvapením je Olaf Scholz. Začal dobře, ale stal se už nejméně populárním kancléřem v německé historii. Nemá vůbec žádnou strategii, jak zvrátit postupující deindustrializaci Německa. V Nizozemsku už byl Mark Rutte poražen Geertem Wildersem.
Západ je nyní zahlcen mnoha gigantickými bitvami najednou. Výsledek? Nedaří se nám na žádné z těchto front.
Co už si nemůžeme dovolit
Hlavními tématy jsou růst a nerovnost. Odpor proti migraci je toho důsledek. Dříve si lidé stěžovali, že daňové politiky Margaret Thatcherové zvyšují nerovnosti. Byl to odvar proti tomu, co se děje dnes. Od 90. let centrální banky světa několikrát podpořily a vykoupily finanční trhy. Na normální lidi se ale uplatňovala finanční přísnost, aby bylo možné kompenzovat finanční bonanzu. Tahle kombinace dala vzniknout „stroji soudného dne“.
Mario Draghi proslul tím, že říkal, že udělá, „cokoli bude třeba“, aby zachránil eurozónu. Od té doby se to „cokoli“nadužívá. Britský ministr zahraničí a bývalý premiér David Cameron říká, že Británie bude podporovat Ukrajinu „jak dlouho bude třeba“. Politická realita je ale taková, že už podobné sliby činit nemůžeme. Západ bude podporovat Ukrajinu, dokud to většina lidí bude chtít. Podpora USA už de facto končí. Evropská bude letos pokračovat, ale ne donekonečna, protože peněz prostě není dostatek.
Největší problém Západu je ale nedostatek strategické soustředěnosti. Hyperaktivita, krátká pozornost a bezmyšlenkovité jednání.
Tolik Münchau. Vcelku lze souhlasit, nevíme ale, kde v Evropě autor zrovna bydlí. U nás by ale mělo být prioritou držet odsud Rusa co nejdál. Dále by prioritou měly být růst, jednoduché obchodní dohody a čitelné strategické zájmy. Každopádně dobrý nápad je úloha, aby si každý zkusil definovat dvě priority pro svůj stát. A třeba dvě pro Evropu.