Problém úschov
Nenazval bych se digitálním domorodcem. Vyrůstal jsem v době, kdy ještě počítače a internet nebyly zdaleka běžné. Přesto jsem zvyklý, že podobné věci jako převody peněz se dají dělat v reálném čase online.
Minulý týden se v LN psalo o neštěstí klientů advokátky Hany Sukové. Měla zpronevěřit něco přes 150 milionů korun lidem, kteří si je k ní dočasně uložili kvůli nákupu nemovitostí. Většina z nich se zřejmě nedočká odškodnění. Peníze skončily neznámo kde. Podle článku kolegy Martina Shabu si podezřelých pohybů na účtech zmíněné právničky všiml několik let před provalením celé věci Finanční analytický úřad, lidově cifršpióni. Varovala před nimi také policie. Paní advokátku kontrolovala i profesní komora. Nenašla však pochybení.
Podobných případů už se v minulosti vynořilo víc. Rekord pravděpodobně drží zlínský advokát Milan Holomek. Zpronevěřil přibližně čtvrt miliardy. Krajský soud ho poslal na devět let do vězení. Jeho klientům to ale nepomohlo.
Komora zavedla opatření, která mají krádežím svěřených částek zabránit. Byla mezi nimi třeba elektronická kniha úschov. Kupodivu však dosud neexistuje možnost se proti zpronevěře pojistit. Zřejmě ani nevznikne fond zaměřený na odškodnění obětí defraudantů. Zdražil by totiž advokátní služby.
Z pohledu jejich uživatelů tak může úschova připomínat ruskou ruletu. Pokud ji člověk využije, musí se smířit s určitou pravděpodobností, že o své peníze přijde. Je mnohonásobně nižší než jedna šestina v případě kratochvíle znuděných carských důstojníků. Není ale rovna nule.
Přiznám se, že mi nějakou dobu trvalo pochopit, k čemu úschovy jsou. Nenazval bych se digitálním domorodcem. Vyrůstal jsem v době, kdy ještě počítače a internet nebyly zdaleka běžné. Přesto jsem zvyklý, že podobné věci jako převody peněz se dají dělat v reálném čase online.
Procedura, při níž je třeba dát k penězům přístup někomu třetímu a pak čekat, až se prodej zapíše do nějaké databáze, mi připadá přinejmenším neobratná. Napsat program, který pošle domluvenou sumu na konkrétní účet, jakmile se přepíše položka v tabulce spravované státem, se mi nezdá složité. (Pořadí kroků může být opačné.)
Téměř jistě si celou záležitost představuji jako Hurvínek válku. Pořád se ale zdá lepší vymyslet, jak úschovu eliminovat, než jak bránit zpronevěře uložených peněz. Ve světě už řešení existuje.
Před deseti lety s ním přišla australská firma PEXA (Property Exchange Australia, něco jako Australská směna nemovitostí). Umožňuje mimo jiné vypořádat prodej bez prostředníka. Na stejný systém nedávno přešlo i Spojené království.
Britské a australské zákony jsou určitě v mnohém odlišné od českých. Přesto věřím, že by se podobná věc dala vybudovat i u nás. Převody peněz je lepší svěřit strojům. Nemají je za co utratit. Proto nepodléhají pokušení. Chovají se předvídatelně. O lidech se stejná věc říct nedá. Alespoň ne vždy.