Chybí tu bafuňářky?

Máloco děláme tak dobře jako ženský sport

Vybavuji si diskuse s průměrnými Angličany. Při jmenování Václava Havla, Karla Čapka či Antonína Dvořáka bylo evidentní, že absolutně netuší, o kom je řeč. Zato se jejich tváře spolehlivě rozjasnily při zvuku těchto jmen: Vondroušová, Kvitová, Strýcová, Plíšková a Novotná. Právem. České tenistky si svými výkony na Wimbledonu a dalších turnajích vydobyly světové renomé. Totéž se dá říct o dalších českých sportovkyních, jako je Ledecká, Adamczyková, Sáblíková. Člověka nutně napadá, že v ženském sportu děláme něco dobře.

Ne tak podle Markéty Pekarové Adamové, která předevčírem předsedala sněmovní akci s názvem Postavení žen ve sportu. Ta se zaměřovala primárně na podreprezentaci žen ve sportovních asociacích, v širším slova smyslu si ale dle Pekarové Adamové kladla za cíl také „změnu pohledu širší veřejnosti na ženský sport jako takový“.

I vysokoškolsky vzdělaný člověk tápe, co to znamená. Jak se širší veřejnost dívá na ženský sport? Znamená to, že s despektem? Fandí se českým sportovkyním méně než jejich mužským protějškům? Jsou snad ženské lyžařky, tenistky či fotbalistky vysmívány a odrazovány od výkonu své profese? Těžko.

V textu se dále spílá sportovním asociacím, že na ženský sport dávají jen 30 procent finančních prostředků, zatímco na muže a chlapce jde procent 70. Napadlo autorky konference, že je to kvůli větší členské základně? Jak známo, sportu v mládežnických i dospělých kategoriích dominují početně muži. Ta čísla jsou – nikoli překvapivě – shodná s poměrem financování. Podle dat ČOV z roku 2019 jsou členy sportovních klubů ze 70 procent muži. Dívky tvoří 35, dospělé ženy 26 procent.

Konečně si musíme položit otázku, co je hlavním účelem ženského sportu: Mít úspěšné sportovkyně, nebo vyšší počet bafuňářek? Pokud to první, Česká republika je ve vynikající kondici. Pokud to druhé, jsme na tom pravda prachbídně. Netrápí to ale primárně Markétu Pekarovou Adamovou, nikoli sportovce a sportovkyně či jejich fanoušky?