Syntax souvětí
Vztahy mezi větami hlavními a vedlejšími
Souvětí se od věty jednoduché liší tím, že obsahuje minimálně dva přísudky. Souvětí obsahuje věty hlavní a věty vedlejší.
Až budete odlišovat souvětí od věty jednoduché, nezaměřujte se rozhodně na délku této syntaktické konstrukce, může to být kamen úrazu. Nezáleží totiž na tom, kolik rozvíjejících větných členů věta či souvětí obsahují, důležitý je právě počet přísudků ve větném celku. Můžete mít velmi dlouhou větu jednoduchou (Blanka se opět zapomněla zeptat oné velmi upovídané paní na jejího adoptovaného králíka, pro Blanku naprosto boží huňaté stvoření.) a naopak velmi krátké souvětí (Jak řekla, tak učinila.).
Rozlišujeme dva druhy souvětí, podle toho, kolik obsahují vět hlavních. Věta hlavní odvozuje svůj název od toho, že nese podstatnou informaci a nelze se na ni zeptat jinou větou v souvětí. Každé souvětí obsahuje vždy minimálně jednu větu hlavní, věta jednoduchá je automaticky větou hlavní. Věta vedlejší má také svůj název jasně daný – je závislá na jiné větě a lze se na ni zeptat vhodnou otázkou. Podle toho pak určujeme druhy vedlejších vět. Větu, na které je vedlejší věta závislá, značíme jako větu řídící.
Souvětí obsahující pouze jednu větu hlavní a libovolný počet vět vedlejších nazýváme souvětí podřadné (Milena se zastavila, aby popadla dech, protože stále nemohla uvěřit tomu, co právě spatřila. – 1. věta je hlavní, nelze se na ni zeptat; 2. věta je vedlejší – zeptáme se: Za jakým účelem se Milena zastavila?; 3. věta je opět vedlejší: Proč se Milena zastavila?; 4. věta je též vedlejší: Čemu nemohla Milena uvěřit?).
Naopak souvětí s minimálně dvěma větami hlavními je označováno jako souvětí souřadné (Milena se náhle zastavila, ale pak si uvědomila, jakou udělala chybu, a vrátila se zpět. – 1. věta je hlavní, představuje výchozí informaci; 2. věta začíná souřadicí spojkou ale a nese také samostatnou informaci – je také hlavní; 3. věta rozvíjí přísudek 2. věty: Co si Milena uvědomila? – jde tedy o větu vedlejší; 4. věta je uvozena souřadicí spojkou a, nese další samostatnou informaci týkající se Milenina počínání, ale již nerozvíjí žádnou větu – věta je hlavní).
Větu hlavní pomocí větných vzorců označujeme jako VH (HV), větu vedlejší VV, pomocí čísel pak určujeme pořadí jednotlivých vět v souvětí a číslem v indexu pak pořadí hlavní věty / vedlejší věty, dále do vzorce zapisujeme spojovací výrazy. Můžeme si to ukázat na příkladu našeho souvětí souřadného o Mileně: 1VH1, ale 2VH , jakou 3VV , a 4VH .
3 Nyní se pojďme blíže podívat na druhy vedlejších vět. Nejprve musíme zjistit, na které větě je naše vedlejší věta závislá, a pomocí této řídící věty (ať už je hlavní, nebo vedlejší) položit vhodnou otázku – tak, aby odpovědí byla věta, již určujeme. Vedlejší věta:
a) podmětná – je celá podmětem k řídící větě hlavní (ta tedy podmět ve své části neobsahuje), ptáme se na ni 1. pádem (V noci se mi zdálo, že jsem potkala dávného přítele. – Kdo, co se mi zdálo?);
b) předmětná – na ni se ptáme ostatními pádovými otázkami (tedy kromě 1. a 5. pádu) (Zeptal se mě, jestli s ním půjdu domů. – Na koho, co se zeptal?);
c) přívlastková – rozvíjí podstatné jméno z věty řídící, ptáme se otázkami Jaký? Který? Čí? a často bývá uvozena zájmenem či příslovcem (Podal mi hračku, kterou mám doma. – Jakou mi podal hračku?);
d) příslovečná místní – označuje prostorové souvislosti, ptáme se na ni otázkami typu Kde? Kam? Odkud? Jak daleko? apod. (Nechoď nikam, kde to neznáš. – Kam nemáš chodit?);
e) příslovečná časová – označuje časové souvislosti, ptáme se na ni Kdy? Odkdy? Dokdy? Jak dlouho? Jak často? apod. (Než odjedeš, rozluč se s rodinou. – Kdy se máš rozloučit s rodinou?);
f) příslovečná způsobová – označuje ostatní okolní jevy a situace, ptáme se na ni Jak, jakým způsobem? (Jednej tak, abys sám sebe nezklamal. – Jakým způsobem máš jednat?);
g) příslovečná měrová – umocňuje větu způsobovou, říká nám,
do jaké míry/jak moc se něco dělá
(Choval jsem se k ní tak uctivě, že mě nepoznávala. – Jak moc uctivě jsem se k ní choval? Do jaké míry jsem se choval uctivě?);
h) příslovečná příčinná/důvodová – sděluje důvod hlavní myšlenky ( Zalil jsem květiny raději dnes, jelikož zítra bych to nestihl. – Proč / Z jakého důvodu jsem dnes zalil květiny?);
i) příslovečná účelová – označuje účel toho, co někdo koná (Přerušil nás, aby se sám ujal slova. – Za jakým účelem nás přerušil?);
j) příslovečná podmínková – zmiňuje podmínky nutné k tomu, aby se něco uskutečnilo či změnilo( Pokud nedorazí do pěti minut, pojedeme sami. – Za jakých podmínek pojedeme sami?);
k) příslovečná přípustková – zohledňuje splnění něčeho i přes možné nedostatky, „navzdory něčemu“(Přestože jí nabízel pomoc, odmítla. – Přes co odmítla?);
l) doplňková – vyjadřuje silnou závislost na slovese a slabou závislost na podstatném jménu věty řídící, ptáme se na ni Jak, v jakém stavu? (Viděl babičku, jak se houpe na křesle. – V jakém stavu viděl babičku?);
m) a na závěr asi nejméně častá věta přísudková – vznikne pouze v případě, máme-li ve větě řídící obsažen přísudek jmenný se sponou a ten rozdělíme mezi tuto větu řídící (hlavní) a větu vedlejší
(Byli jsme, jako by do nás uhodil blesk. – v první větě hlavní je spona být, sloveso uhodil ze druhé věty vedlejší lze změnit na přídavné jméno uhození – tedy byli jsme (jako) uhození (bleskem)).
Ještě se budeme věnovat syntaktickým vztahům, které vznikají mezi větami hlavními a souřadně spojenými vedlejšími větami a větnými členy. Rozlišujeme u nich tyto významové poměry:
a) slučovací – spojuje věty stojící na stejné informační úrovni (pouze čárka, případně spojky a, i, ani, nebo, zdvojené spojky jednak – jednak, ani – ani atd.);
b) stupňovací – druhá věta zesiluje obsah věty první (spojovací výrazy ba, dokonce, ba i, ba ani, nejen – ale i, nejen – nýbrž i atd.);
c) odporovací – obsahy obou vět jsou ve vzájemném rozporu (spojky ale, avšak, však, jenže, nýbrž, nicméně atd.);
d) vylučovací – obsahy obou vět se navzájem vylučují (spojky
nebo, anebo, či, buď – nebo atd.);
e) příčinný/důvodový – jedna z vět zmiňuje příčinu obsahu věty druhé (spojky neboť, vždyť, totiž);
f) důsledkový – jedna z vět zmiňuje důsledek obsahu věty druhé (spojky proto, tedy, tudíž, a proto, a tedy, a tak).