Stavba věty jednoduché
Jakou roli hrají podmět a přísudek
Stavebním kamenem každé české věty je přísudek. A věta jednoduchá je jednoduchá proto, že obsahuje pouze jeden přísudek, na rozdíl od souvětí, které má přísudků více.
Přísudek je jedním ze dvou členů základní skladební dvojice a ptáme se na něj otázkami Co dělá? nebo Jaký je? První z otázek si pokládáme, je-li přísudek vyjádřen slovesem – a tedy nazývá se slovesný: Na přísudek ve větě Jablko se zakutálelo daleko od stromu. se ptáme otázkou: Co (u)dělalo jablko? Následně si odpovíme: Zakutálelo se. Přísudek se tedy skládá ze slovesa (a v našem případě ještě ze zvratného zájmena, což však v určení přísudku nehraje příliš důležitou roli).
Když půjdeme v určování dál, rozdělíme si slovesný přísudek na jednoduchý a složený. Jednoduchý slovesný přísudek se skládá pouze z jediného plnovýznamového slovesa (viz naše věta – zakutálelo se), zatímco složený slovesný přísudek obsahuje za prvé způsobové sloveso (muset, moci, chtít, smět, mít, mít povinnost) nebo fázové sloveso (začít, přestat) a za druhé infinitiv plnovýznamového (běžného) slovesa (např. ve větách Chci se ještě projít. Můžeš mi podat svetr?).
Slovesný přísudek je nejčastějším druhem přísudku, proto se na něj zaměřte a možnosti jeho určení se pokuste si zapamatovat. Zde ještě uvádíme další čtyři příklady – sami si zkuste určit, jaké druhy slovesného přísudku věty obsahují: Podívej se na televizi. Jana se ještě nevrátila z výletu. Musím jít domů. Začnu se připravovat na zkoušky. Pokud máte hotovo, čtěte dál, jaké je řešení. První dvě věty mají přísudek slovesný jednoduchý (přísudky podívej se, nevrátila se), druhé dvě věty zase slovesný složený (přísudky musím jít, začnu se připravovat).
Ještě důležitá poznámka – nezaměňujte přísudek se slovesem, přestože přísudek bývá slovesem vyjádřen. Přísudek patří mezi větné členy (a mezi základní skladební dvojici) v rámci skladby věty, zatímco sloveso je slovní druh patřící do kategorie tvarosloví.
Další možností je složení přísudku z tzv. spony (patří sem slovesa být, bývat a stát se, stávat se)
a jmenné části (nejčastěji podstatného či přídavného jména) – pak hovoříme o přísudku jmenném se sponou. Na tento druh přísudku se ptáme otázkou Jaký je? Na přísudek ve větě Laura je velmi bystrá. se zeptáme: Jaká je Laura? (a nikoli původní otázkou Co dělá Laura? Na tuto otázku nám věta odpověď nedává.). Odpovíme si co nejjednodušeji: Je bystrá – a právě tato odpověď je přísudkem jmenným (obsahuje přídavné jméno bystrá) se sponou (spona – v infinitivu být). Druhý příklad: Alfréd se stane policistou. Zde se nabízí otázka/y: Čím se stane Alfréd, co bude dělat? Odpověď: Stane se policistou (spona a podstatné jméno).
Pokud spona ve větě chybí a přísudek je tvořen pouze jménem, hovoříme o přísudku jmenném beze spony (Mladost – radost. ve významu Mladost (je) radost.). Tento případ nebývá příliš častý a nachází se především v ustálených slovních spojeních. Možností je i přísudek vyjádřený citoslovcem, což každou větu jistě oživí, např. Pepa bác na zem. Veverka hop na větev.
Druhým členem základní skladební dvojice je podmět. Podmět vyjadřuje, kdo vykonává děj, ptáme se na něj otázkou 1. pádu: Kdo, co? Rozlišujeme podmět vyjádřený, který je přímo zaznamenán ve větě (Socha se náhle pohnula. –
Kdo, co se pohnul? Socha.); dále nevyjádřený, který ve větě není zapsán, ale odhadneme jej ze situace či z předchozí věty (Náhle se pohnula. (ona/socha)), a několikanásobný – ten obsahuje více členů (Na zahradě kvetly tulipány, růže a levandule. Kdo, co kvetlo na zahradě? Tulipány, růže a levandule.).
Podmět může být vyjádřený podstatným jménem (Panenka zamrkala.), přídavným jménem
(Žlutí zabodovali.), zájmenem (On to tak nemyslel.) či číslovkou
(Dva to uhodli.), ale v podstatě jím může být i jakýkoli jiný slovní druh, např. infinitiv slovesa
(Zvednout se je důležité.), spojka (Protože je spojka.) nebo citoslovce (Náhle se ozvalo prásk.).
Další větné členy si necháme do vyšších ročníků! Ještě se ale podíváme, jakou roli hrají podmět a přísudek v rámci pravopisu. Odborně mluvíme o shodě přísudku s podmětem. Určitě se totiž také zamýšlíte nad tím, jaké i/y napsat v koncovce přísudku u minulého času či podmiňovacího způsobu. Pamatujme si tedy, že pokud
je podmět rodu mužského životného, píšeme v koncovce -i (Pávi se naparovali.), u rodu mužského neživotného a ženského píšeme -y (Stromy se zazelenaly. Všechny jeskyně se otevřely.) a u rodu středního -a (Batolata se učila plavat.).
U podmětu několikanásobného jsou pak pravidla následující: a) pokud je alespoň jeden člen několikanásobného podmětu rodu mužského životného, píšeme -i (Srnky i jeleni opatrně našlapovali.); b) pokud ani jeden ze členů několikanásobného podmětu není rodu mužského životného, píšeme -y (Židle a stoly byly přeneseny do hlavní místnosti.); c) pokud jsou všechny členy podmětu rodu středního v množném čísle, píšeme -a (Divadla ani kina dnes nehrála.); d) je-li podmět nevyjádřený a není z kontextu jasné, kdo je původcem děje, pojmenujeme jej jako „my všichni“a v koncovce přísudku minulého času píšeme -i.