Skutečný efekt Istanbulské úmluvy
Istanbulská úmluva a zejména její neschválení v Senátu v minulém týdnu je již pořádně vyčpělé téma, neboť, jak se říká, nic není staršího než včerejší zprávy. Leč přece jen bych se chtěl zmínit o jednom aspektu diskuse nad tímto dokumentem: zcela konkrétně o tom, že se žádná diskuse fakticky nekonala, a to ani v době před senátním hlasováním, ani v době po něm (nevím, jak to bylo na samotném jednání, ale pochybuji, že by se věci nějak odlišovaly).
Abych to vysvětlil. Před senátním hlasováním označovali radikální zastánci úmluvy, zejména z řad progresivistických novinářů a dalších bojovníků za „lepší svět“, kohokoliv, kdo měl o textu úmluvy pochyby, za podporovatele domácího násilí. Naopak její radikální odpůrci zdůrazňovali, často nepříliš vybíravě, údajné nebezpečí rozpadu tradiční rodiny a s ní celé společnosti. Oba tyto extrémy by bylo možné pominout, kdyby byla nějaká rozumná diskuse proběhla mezi zastánci stanovisek umírněnějších – jenže to, zdá se mi alespoň, se nestalo.
Situace s (ne)diskusí vypadala – ve stručnosti – zhruba tak, že odpůrci úmluvy (například řada senátorů) poukazovali na její problematické pasáže (mj. na nejasný rozdíl mezi sociálně definovaným genderem a biologicky podmíněným pohlavím, který budí pochyby např. i v klíčové definici „genderově podmíněné násilí vůči ženám znamená násilí zaměřené na ženu proto, že je žena“, či na chybějící taxativní výčet toho, co by muselo být státním zásahem potlačeno, aby byl splněn požadavek „vymýtit předsudky, zvyky, tradice a další praktiky, jež jsou založeny… na stereotypním pojímání rolí žen a mužů“, jakož i toho, co by naopak přece jen bylo či alespoň mohlo být tolerováno, atd.). Ve skutečné diskusi bych čekal, že na takto konkrétní výtky zazní adekvátně konkrétní odpovědi. To se však nestalo, zastánci úmluvy takové výzvy k dialogu jednoduše ignorovali.
Lepší to nebylo ani po senátním rozhodnutí. Pan předseda Senátu (a asi nejkultivovanější zastánce úmluvy) v televizním rozhovoru pouze obecně zalitoval, že byla podceněna důležitost vysvětlování jejího textu. Vládní zmocněnkyně pro lidská práva šla na věc ostřeji, nesouhlasná stanoviska označila za dezinformační narativy a zdůraznila, že „úmluva v žádném případě nijak nezasahuje do našeho právního řádu“(aniž vysvětlila, proč je ji tedy potřeba přijímat).
Vše ostatní je snad nyní možné pominout – kromě dvou bodů. Prvním z nich je, že – oproti tvrzením kultivovaných i dalších podporovatelů – si Česká republika nepřijetím úmluvy neudělala ve světě naprosto žádnou ostudu: dovoluji si ujistit každého a všechny, že svět, jehož pupek rozhodně nejsme, řeší naléhavější problémy a senátní hlasování prakticky ani nezaznamenal. Druhým bodem pak je, že jediným reálným výsledkem působení Istanbulské úmluvy v ČR je bohužel pouze to, že se stala dalším prvkem rozeštvávajícím českou společnost.