Myslet potichu

Jedna z nejdůležitějších věcí je zajistit ani ne tak to, abychom mohli říkat naše myšlenky nahlas, jako spíš to, abychom si na veřejnosti něco nahlas myslet či manifestovat jednu pravdu – nebo tu druhou nebo jakoukoliv třetí pravdu – nemuseli

Vždycky, když jsem požádán, abych takzvaně v zastoupení napsal Lékárnu, přepadnou mě dva pocity najednou. Jednak mě samozřejmě těší, že si někdo myslí, že si snad mohu myslet a na ploše o rozsahu přibližně dvou a půl tisíce znaků rozvinout něco natolik zajímavého, aby to mohlo být publikováno a čteno bez přílišného pohoršení veřejnosti a pracovníků redakce. Jednak dostanu strach, protože si myslím, že si něco dostatečně zajímavého pro publikování a čtení myslím málokdy, jestli vůbec někdy.

K tomu všemu si myslím, že je v dnešní době tak strašně moc lidí, co si myslí, že si prakticky neustále něco zajímavého myslí, a ještě navíc mají potřebu to, co si myslí, sdílet veřejně na nejrůznějších platformách k tomu určených, že je skoro až zbytečné, to si vážně myslím, něco si myslet nahlas, i kdyby to skutečně zajímavé shodou náhod i bylo, protože to stejně zanikne v každodenním hluku – buď hned, nebo, nejpozději a budu-li velkorysý, za pár dní.

Ostatně si myslím, jestli bychom se neměli začít léčit – když už se tato rubrika jmenuje Lékárna – z pocitu, že den co den myslíme natolik zajímavě, že výsledky našeho myšlení musíme stůj co stůj sdělit co možná největšímu počtu lidí a rvát se pak o to, že zrovna tyto naše výsledky myšlení o tom či onom jsou to nejlepší, co si myslit lze, či že jsou alespoň tyto výsledky lepší než ty, ke kterým došli ti druzí neboli: naši špatně myslící nepřátelé.

Já si v každém případě myslím, že to, co si myslím o tom či onom, nemusí nikoho zajímat, ono to taky není zas tak důležité, a dokonce si myslím i to, že jedna z nejdůležitějších věcí v dnešní době je zajistit ani ne tak to, abychom mohli říkat naše myšlenky nahlas, v tomto směru máme prostoru víc než dost, protože jak se s oblibou říká, proti gustu žádný dišputát, jako spíš to, abychom si na veřejnosti něco nahlas myslet či, přesněji řečeno, manifestovat jednu pravdu – nebo tu druhou nebo jakoukoliv třetí pravdu – nemuseli a aby z našich potenciálně, nelze to přece vyloučit, nesprávně vyjadřovaných myšlenkových pochodů následně nebyly vyvozovány pro nás nepříjemné, ne-li přímo nemyslitelné důsledky, ať už se bude u moci v tu chvíli nacházet kdokoliv.

Já samozřejmě chápu, že to, že se lidstvo kdysi naučilo to, na co myslí, vyjadřovat slovy neboli že se lidstvo naučilo umění řeči, byl velký výkon a posun vpřed, že jsme tím povystoupili nad říši zvířat, alespoň se to tak nějak myslí, ale čím dál víc ve mně sílí přesvědčení nebo přinejmenším obava, že kvůli nadbytku řeči či řečí se do říše zvířat, poté, co se těmi řečmi – a následně bombami – zatlučeme do země, můžeme zase celkem rychle vrátit.

Každá hůl má ostatně dva konce.