Kdyby všichni poslouchali Mahlera

Zvykli jsme si někteří v této informační době skrývat své (po)city, abychom se distancovali od těch, kdo je naopak vyjevují na každém kroku, sdílejí, kde se dá, svěřují se s ledasčím o sobě i o jiných a pak „diskutují“o svém právu na názor. Střídmější jedinec si tuhle vzácnou bylinu života schovává jen pro intimní chvíle a pro nejbližší z bližních, aby nesetřel jejich hodnotu.

Ještě před začátkem koncertu jsme si posteskli, jak je ten svět kolem plný negativních zpráv, informací, které nechceme slyšet, ale naléhavě o nich bohužel musíme přemýšlet. Pak jsme strávili skoro dvě hodiny ohromeni sílou hudby, krásou, bohatstvím skladatelovy invence, oněmělí hloubkou citu, již do své velkolepé skladby vepsal, a sdělením, které před sto dvaceti sedmi lety do not pro nás uložil. I když jej kritici zprvu vůbec nechválili, za pět let se při provedení její úplné verze strhly nebývalé ovace. A od té doby je tato symfonie považovaná za vrcholné dílo světové hudby.

Právě v tyto dny ji mohou ve skvělém provedení České filharmonie s mezzosopranistkou Catrionou Morison, houslistou Janem Mráčkem a Pražským filharmonickým sborem slyšet posluchači v Rudolfinu. A ti, kdo nestihli aktuální koncerty, se mohou připravit na její nahrávku, kterou Semjon Byčkov se „svým“orchestrem právě pořizuje.

Gustav Mahler napsal v pokynech pro hráče k první části své Symfonie č. 3 d moll: „Rázně. Rozhodně.“A k druhé části: „Zvolna. Klidně. Procítěně.“A v dopise pěvkyni se svěřil, že někdy si klade otázku, jestli to dílo vůbec mělo být napsáno: „Má symfonie bude něco, co svět ještě neslyšel: Celá příroda v ní mluví a vypráví tak hluboká tajemství, jaká snad tušíme jen ve snách!“

Odpověď je jasná: Mělo. To všechno jsme s ním i po těch letech opravdu prožili. A každý po svém i trochu víc. Chytrý pán vedle mi pak řekl důležitou větu: „Nebyl by ten svět tak nelítostný, kdyby všichni poslouchali Mahlera…“