Žížalu z louže, mizeru z bryndy
Nikolka, dcera mé ekologicky myslící kamarádky, pochytila od mámy touhu zachraňovat. Když jí bylo deset nebo jedenáct, nebylo snadné se s ní vydat na procházku po parku, zejména po dešti. Nikolka se zastavila nad každou louží, zrentgenovala ji očima, a když viděla cosi, co by mohla být napůl utopená žížala, přičapla na bobek a zachraňovala ji. Ty, co se v prstech kroutily, něžně umístila na trávník a kontrolovala, jestli zalezly do země, „do bezpečí“. Ty, co nebyly utopené napůl, ale úplně, si položila na dlaň a zahřívala je vlastním dechem, div že jim neposkytla umělé dýchání. Když jim ani resuscitace nepomohla, pohřbívala je: prstem pro ně vyhrabala v drnu hrobeček, s pietou je do něj uložila a se sklopenou hlavou nad ním postála. Zpracovat takhle jednu louži trvalo deset nebo dvacet minut. Daleko jste nedošli.
Když jsem zas jednou vedla Nikolku na procházku (moc si mě oblíbila, že „znám Přírodu“, a dožadovala se mé společnosti), nenapadlo mě nic lepšího než poznamenat, že každá minuta, kterou stráví se žížalami u téhle louže, ji připravuje o čas, který by mohla využít na záchranu žížal v jiných loužích. A ty jsou – co my víme – možná pořád živé, ale než k nim dojde, mohly by se utopit.
To jsem neměla dělat. Nikolky se teď kromě soucitu s topícími se žížalami zmocňovaly i pocity viny, že všechny zachránit nestihne, i kdyby od kaluže ke kaluži běžela klusem. Ostatně – nepršelo i v jiných parcích? Jistě i tam jsou žížaly, které nikdo z vody nevytáhne! A co žížaly v jiných městech, v jiných zemích, na jiných světadílech? Nikolka dřív než mnozí jiní poznala bezmoc a světobol. Není vyloučené, že za to můžu já.
Dnes je jí ke čtyřiceti, žije v Kanadě a má diagnózu, podle níž trpí mírnější formou autismu, který se zejména u žen může projevovat přehnanou, nikoli sníženou empatií. Má dobrou práci, postará se o sebe a lidé, kteří ji potkají na ulici, nepoznají, že takovou diagnózu má. Ale pořád potřebuje někomu nebo něčemu pomáhat. I kdyby ji to mělo zničit.
Nějakým nedopatřením se přihodilo, že si dopisuje s jedním chlapíkem z nigerijského Benin City, právě z toho města, kde má můj skoromanžel příbuzné a které do detailů známe. Víme, že se v posledních pěti nebo sedmi letech v Benin City vytvořil podivný průmysl, totiž internetové obelhávání žen z „bílých zemí“. Mladí muži si vyhlédnou své oběti, vyznávají jim nehynoucí lásku, chtějí si je brát a být s nimi už navždy. Vzápětí se na ně začne lepit smůla: vybourají se v autě, přepadnou je ozbrojení lupiči, musejí na operaci, jinak umřou. Potřebují peníze, hned teď! Všechno kontroluje boss, je to vlastně online marketing a mladíci rozhodně nehladoví. I Nikolka si našla takového šamstra a říká, že je to možná podvodník, ale je na tom zle, musí mu pomoct.
Připomněla jsem jí žížaly v mnoha dalších loužích a doufám, že to pochopí.