Nejhorší Bidenova krize

Blízký východ je v jednom ohni kvůli pokusům o smír s Íránem

Po dronových útocích na Tower 22, tedy americkou předsunutou základnu v Jordánsku, je jasné, že zprávy z Blízkého východu těžko mohou být horší. Je o tom přesvědčen komentátor amerického deníku The Wall Street Journal Walter Russell Mead. Od Gazy po Rudé moře, od Jordánska po Irák, všude jsme svědky nevyprovokovaných útoků Íránu a jeho spojenců. Americký prezident Joe Biden se dostává do největší kriza svého prezidentství.

Takhle si to Joe Biden a jeho poradci nepředstavovali. V lednu roku 2021 si Bidenův tým myslel, že se snadno propracuje k obnovení jaderné dohody s Íránem. Napětí na Blízkém východě by se ocitlo u ledu a nebyla tu představa, že USA se budou moci soustředit na rostoucí vliv Číny v indo-pacifické oblasti.

Tohle ale iránští mulláhové nikdy nechtěli a od Bidenova zvolení prezidentem je to Írán, a ne Amerika, kdo především ovlivňuje běh a směr věcí, kterým se blízkovýchodní politika ubírá.

Frustrující a zmatené

Mnoho Američanů má angažmá své země na Blízkém východě plné zuby. Zdá se jim frustrující a zmatené. Frustrující je to proto, že se zdá být nemožné dosáhnout míru a stability. Americké úsilí podporovat demokracii a hodnotově založenou politiku neprodukuje nic jiného než zklamání. A zmatené je to proto, že Američané jednoduše nechápou, proč jejich země tolik investuje do regionu, který je tak nepochopitelný a vzdálený. Mnozí Američané si myslí, že jejich země má urgentnější problémy doma nebo v jiných částech světa.

Nicméně již deset amerických prezidentů za sebou muselo pochopit – často tedy ke své nelibosti – že nemohou Blízký východ ignorovat. V roce 1973 čelil Richard Nixon ropnému embargu a vzestupu Organizace zemí vyvážejících ropu (OPEC). Krátké prezidentství Geralda Forda bylo zastíněno inflací taženou vysokými cenami ropy. Přepadení americké ambasády v Teheránu a držení desítek rukojmí zabilo jakékoli naděje Jimmyho Cartera na znovuzvolení.

Bombové útoky v Bejrútu, které v roce 1983 zabily 241 amerických vojáků a skandál „Írán-Contras“– to byly vůbec nejhorší momenty prezidentství Ronalda Reagana. George H. W. Bush musel osvobozovat Kuvajt v rámci války v Perském zálivu. „Jsem zoufalec a můžete za to vy,“to měl zase říci Bill Clinton Jásiru Arafatovi, který odmítl jeho návrh řešení izraelsko-palestinského konfliktu.

Blízký východ pronásledoval i další americké prezidenty během 21. století. Válka v Iráku definovala celé prezidentství George W. Bushe. Barack Obama se zoufale toužil vyhnout nástrahám Blízkého východu, ale nakonec se rozhodl bombardovat Libyi. V Sýrii a v Iráku musel bojovat s Islámským státem a bitva o jadernou dohodu s Íránem poznamenala celý jeho druhý prezidentský termín.

Abrahámovské dohody mezi Izraelem a sunnitskými zeměmi byly definičním znakem prezidentství Donalda Trumpa. Před Joem Bidenem – navzdory jeho přáním – stojí otázka možného angažmá v regionální válce.

Všech deset amerických prezidentů se naučilo, že co se stane na Blízkém východě, tam většinou nezůstane. Region stále hraje dominantní roli ohledně globálních energetických toků. USA přestaly být závislé na ropě z této oblasti díky vlastní produkci, ale pořád se nemohou vyhnout důsledkům regionální nestability, která narušuje toky ropy a plynu v Evropě, v Indii, v Číně i v Japonsku. Hořké etnické konflikty, občanské války, vleklé vzpoury a povstání a politické krize – to všechno dohromady může vyprovokovat světové krize a jako v případě 11. září 2001 ohrozit americkou bezpečnost doma.

Pět dekád bolestné zkušenosti by mělo naučit Američany, že Blízký východ nejde ani opravit, ani ignorovat. Nikdy se nepodaří vytvořit z Blízkého východu kolekci výstavních demokracií. Těžko se podaří eliminovat etnické, sociální a náboženské konflikty, kvůli kterým bude region pořád na hraně. Ale stejně tak jednoduše nepůjde odsud odejít.

Těžko se podaří eliminovat konflikty, kvůli kterým bude region pořád na hraně. Ale stejně tak jednoduše nepůjde odsud odejít.

Soustředit se jen na základní věci

Americké zdroje jsou omezené, ale zájmy zůstávají globální. Americká politika ve vztahu k Blízkému východu se proto musí soustředit jen na ty základní věci. USA musí zabránit aspirujícím hegemonům, jako jsou Írán, Rusko nebo Čína, aby v regionu dominovali a narušili toky energií do klíčových ekonomik světa. Američané také musí limitovat dopady regionálních konfliktů, působení teroristických hnutí a radikálních ideologií na širší svět.

Dnes je Blízký východ v jednom ohni, protože jádro Bidenovy regionální strategie – tedy snahy dosáhnout usmíření s Íránem – se katastrofálně nezdařilo. Írán se každý den blíží k tomu, že bude mít vlastní jaderné zbraně a promění se tím regionální rovnováha sil. Již nyní Hútíové – blíženci Íránu – blokují dopravu skrze Rudé moře.

Nejprve Tálibán ponížil Ameriku v Afghánistánu, pak přišel 7. října šok z brutálního útoku Hamásu na Izrael a nakonec jsou tu úspěchy džihádistických hnutí v Africe, které mohou vdechnout novou energii globálním teroristickým sítím.

Uplynulých padesát let je poučných v tom, že ukazují, jak Blízký východ dokáže zničit celá prezidentství. Americká odpověď na Íránem vyprovokované útoky musí být podle W. R. Meada adekvátní vážnosti situace.