Truchlení je jako zpětné zrcátko
Říká teolog a přírodovědec Marek Orko Vácha. Pohled do něj je důležitý, ale pak se musíme dívat vpřed. Smrt dává životu smysl
Je dobře, že Filozofická fakulta Univerzity Karlovy nevydala po loňském tragickém útoku žádný oficiální seznam mrtvých, říká teolog a etik Marek Orko Vácha. Záleží totiž vždy na příbuzných obětí, zda si přejí o svých drahých referovat. Stejně tak vítá i určitou zdrženlivost ve zprávách o vrahovi. Podle něj to chce nějakou dobu, než bude možné postavu vraha a jeho okolí citlivě veřejně zanalyzovat. Existuje totiž období truchlení a to má své zákonitosti. Nicméně přílišné uváznutí v něm či přílišné uvažování o životě po smrti je nezdravé a proti životu.
Když došlo k tragické střelbě na filozofické fakultě, hodně se diskutovalo o tom, jestli se v médiích mají objevovat příběhy těch, kdo zemřeli, i příběhy těch, kdo přežili. Co je z etického hlediska správné?
Pokud jde o zemřelé, jednoznačně to, zda o nich informovat, závisí vždy na jejich rodině. Každý na takovouto událost reagujeme jinak, přestávají fungovat všechny obranné mechanismy, které v sobě máme zabudované. Máme tady hesla „usměj se na svět, svět se usměje na tebe“, ale když nás potká špatná událost, tady to najednou nefunguje. Vše je vzhůru nohama. Jsou rodiny, které o tom chtějí mluvit, a jsou rodiny, které nechtějí ani zveřejňovat jména své dcery či syna, a je třeba to respektovat. Podle mě se správně zachovala filozofická fakulta, když nezveřejnila žádný oficiální seznam obětí.
Podobně i když jsme konfrontováni s nějakou rodinou, kde se něco takového stalo, nebo s člověkem, kterému třeba zemřel životní partner, je vždy první otázkou, jestli o tom chce mluvit. A jestli o tom chce mluvit se mnou. Protože ten člověk třeba vůbec není zvědavý na to, abych se ho ptal nebo abych ho nějak těšil nebo něco podobného.
Podívejme se na to ale z druhé strany. Má pro společnost nějaký význam, aby znala příběhy těch, kdo zemřeli, a těch, kdo přežili?
Existují různé přístupy médií, ale osobně si myslím, že než se vše zveřejní a budeme o tom schopni diskutovat, chce to prostě určitý čas. Hezky to má udělané židovství, kde v první fázi mezi úmrtím a pohřbem pozůstalí nemusí nic, ani se modlit. Pak následuje sedmidenní období zvané šiva, kdy se navštěvují příbuzní a je třeba naopak o mrtvém mluvit, povykládat si a vzpomenout na něj. Nejde ale o žádné takové utěšování někoho beze smyslu řečmi typu „podívejte se na to z té lepší stránky“. A pak ještě následuje období třicetidenního smutku a pak ještě ročního zármutku.
Z toho plyne, že možná přijde chvíle, kdy by stálo za to celou tu událost důkladně rozpitvat. Abychom byli schopni udělat vše pro to, abychom byli takové věci schopni příště zabránit. Tam pak může být prostor třeba i pro zkoumání celé situace okolo střelce, jeho rodinného zázemí a podobně.
Myslím si, že média se většinou v zásadě zachovala dobře a že správně nemluvila o nějakých podrobnostech okolo vraha. Aby jeho čin někdo nebral jako vzor k napodobení, nechtěl se podobnou věcí „proslavit“.
Ale žádný člověk není ostrov. Každý žije v nějaké komunitě, má nějaké rodiče, chodil třeba do nějakého sportovního oddílu. U vraha mohl být nějaký negativní vliv okolí, protože takové věci, jaká se stala, se nedějí jen tak, nespadnou najednou z nebe.
A příběhy těch, kdo přežili? Potřebuje je společnost znát?
Pamatuji se třeba, co jsem četl po útoku 11. září v New York Times o pouličním
prodavači hamburgerů, který je rozdal zasahujícím hasičům, a o tom, jak najednou začala společnost po teroristickém útoku fungovat. Byly tam krásné příběhy osobní oběti a osobní odvahy a to jsou příklady pro další lidi.
Určitě stojí za to tohle vykládat a třeba si z toho někdo vezme příklad do budoucna, když uvidí, jak se lidé zachovali hezky a odvážně. Bylo to tady i za covidu a je to vždy, že když přijde nějaká krize, tak probudí tyto hrdiny. Já si to představuji tak, že jakoby takový vítr události odvál písek a zůstane jenom skála a objevují se pevní hrdinové.
Obecně ale neumíme naše hrdiny „prodat“, máme tu spoustu hrdinů, v takovéhle tragédii, v covidu i ve vědě, jako třeba Gregora Mendela, který byl na poli vědy naprosto osamělý hrdina a na kterého často zapomínáme.
ta naše, je obtížnější hledat hodnoty a být zakotvený ve svých ideálech.
Lidé ale často mají zájem o příběh vraha a jeho obětí ne jako o příběh o hrdinech či zbabělcích, ale jako o věc samu o sobě. Proč?
LN
Je to často dáno tím, že my přes den slavnostně prohlašujeme, že smrt neexistuje, a vykazujeme ji dveřmi, případně ji v reklamách ironizujeme, a ona se nám pak pozdě v noci vrací okny přímo do našich domácností. Budete-li chtít, uvidíte dnes večer stovky smrtí v televizi nebo na videotéce Netflix. Výstava preparovaných lidských těl Bodies je také variací na dané téma. Co bychom si asi pomysleli o amazonských indiánech, když by své mrtvé aranžovali po stromech v bizarních polohách, nebožtík jedoucí na bicyklu, šachista jakoby promýšlející další tah, souložící dvojice nebo rozříznutá
Carl Jung říká velmi přesně, že velká světová náboženství v podstatě nejsou nic jiného než přípravou na smrt. Křesťanství mělo vždycky velký strach z nenadálé smrti, z toho, že nebude čas se připravit na smrt. Je zvláštní, že současná doba přesně tohle nechce, chce rychlý nenadálý konec. Smrt je přitom to, co dává životu zpětně smysl. Najednou je tu vědomí, že u každého z nás je ten počet týdnů, měsíců ohraničená úsečka, že se musíme teď snažit, aby za námi něco zůstalo.
Židovství říká, každý z nás jsme součástí úkolu, který je mnohem větší, než je náš život. Ten úkol já nedokončím, protože je velký, ale zároveň je to úkol, ze kterého mně není dáno odejít a rezignovat.
Jung zase tvrdí, že když z piedestalu uvnitř naší duše odstraníte Boha, ten piedestal nikdy nezůstane prázdný. Jung tvrdí, že přiletí běs a zaplní ho. Něco na tom je. Pokud tam dám třeba peníze nebo moc nebo zážitky, to znamená ono užívání si života, pak smrt do této rovnice nepasuje, je nepřítelem a je ji třeba odstranit. Proto ji vytlačujeme.
Když ovšem člověk zemře, jak se s tím máme vyrovnat, jak máme truchlit? A jak přistupovat k truchlícím?
Každý smrt blízkého prožívá jinak. Citlivost a ohleduplnost jsou namístě. Každý jsme jiný. Měl jsem v životě několik romských pohřbů, Romové nám bílým vyčítají, že nemáme srdce, protože na pohřbu nepláčeme. My jim naopak marně vysvětlujeme, že jsme si to odžili už tehdy, kdy jsme se o úmrtí dozvěděli. Pohřeb již pak nějak zvládáme. Romové při pohřbu vždy pláčou, protože tu bolest cítí teď a tady, protože to je přítomnost.
Truchlení je rituál a má svůj význam. Kultury bez truchlení neexistují. U nás truchlení trvá přibližně jeden rok. V některých komunitách je spojeno se specifickým oblečením, s tím, že někdo „je ve smutku“a podobně. V některých katolických obcích, kde jsem působil jako kněz, je zvykem, že pokud mi například zemře rodič nebo i prarodič, není vhodné, abych v období smutku sám uzavřel manželství. Svatba se odloží a všichni to chápou.
Důležité a velmi zdravé je ale to, že období smutku jednou skončí. Od této chvíle se díváme vpřed, i když na své mrtvé myslíme každoročně při jejich výročích a pochopitelně na začátku listopadu, když jsou takzvané Dušičky.
Zdravé je to proto, že když se občas podívám do zpětného zrcátka, je to užitečné. Pokud se do něj dívám stále, může to skončit katastrofou.
LN Mohou v tomhle pomoci psychologové nebo třeba víra?
Víra tu není od toho, aby pomáhala. Víra není jedna z technik, kterou používám, když je mi špatně, aby mi bylo dobře. Pak by vedle relaxačních cvičení, dvojky bílého, čaje z heřmánku nebo protahování se na jógamatce stála v jedné řadě i víra. Víra život často spíše zkomplikuje, což vám potvrdí řada mučedníků. Víra život neulehčí, ale dá mu smysl. Smrt v křesťanství není betonová stěna, o kterou se jednou všichni roztříštíme a nastane temné vesmírné nic. Smrt je tady spíše dveřmi do nějakého nového modu existence.
Ovšem jak židovství, tak i křesťanství na jedné straně nevyjednávatelně věří v život po smrti, na druhé zastávají určitý agnosticismus o tom, co se po smrti stane. Je tu jakési informační embargo. Je to proto, abychom se všichni soustředili na život zde na zemi, ten je důležitý. Kdo by se příliš nechal unášet úvahami o životě po smrti, možná by přehlédl důležitost života před smrtí.