Fakt si už nedokážeme nic odepřít?

Ad LN 24.1.: Mluvme o tom

Čtenář protestuje proti tomu, že po děsivém prosincovém vraždění na pražské filozofické fakultě „pozastavila“ČT uvedení druhé řady detektivek Stíny v mlze – kvůli epizodě se střelbou ve škole. A v rozčilení nešetří silnými slovy. Prý je rozhodnutí ČT „pokrytecké až papalášské“, žijeme prý v reálném světě, čemuž zřejmě máme rozumět tak, že nemáme být zbytečně přecitlivělí kvůli pár postříleným studentům. A stejně prý i podle psychologů jednu strašnou událost brzy překryje jiná. A nepostřehnuv, že si trochu protiřečí, míní, že ty strašnosti nemáme v sobě dusit a máme o tom mluvit a mluvit. Asi tedy skrzevá sledování té detektivky.

Když tedy je řeč o psycholozích, cítím se jako psycholog osloven, ale čtenáře nepotěším. Myslím si totiž, že ten příval silných slov jen maskuje obyčejnou frustraci a vztek: Naštvali mě. Já chtěl vidět tu detektivku hned a teď a oni si dovolili její uvedení odložit! Kdo ví, co všechno je tím odkladem vysílání detektivky ohroženo, jaké důležité společenské hodnoty.

No ony hodnoty ohroženy jsou, ale ne tím odkladem a ne takové, o jakých mluví čtenář. To spíš jiné, jako je ohleduplnost, takt, soucítění s pozůstalými po obětech toho zběsilého vraždění. S lidmi, kteří právě zažili ztrátu někoho z nejbližších, tu největší ztrátu, jakou si lze představit. Zvlášť když si uvědomíme, že ti mrtví zemřeli ve věku, kdy se většinou neumírá a kdy to nikdo ani ve snu nečeká.

Je to obecnější problém, to stále častější sobecké upřednostňování saturace i zbytných osobních potřeb bez ohledu na druhé a někdy i na jejich úkor.

Miroslav Hudec, psycholog a publicista