El Loco proti koloběhu dějin
Perónismus měl i další stinné stránky. Perón vládl autoritativně a systematicky posiloval výkonnou moc na úkor osobních svobod obyvatelstva. To však vedlo k neúměrně vysokým výdajům státu při budování průmyslu a posléze k zadlužení státu a k hluboké politické a hospodářské krizi. Země se zkrátka pokoušela vybudovat velkorysý sociální stát, aniž by na to měla dostatečné zdroje. Perón se pokoušel modernizovat hospodářství cestou centrálního řízení: my ale u nás dobře víme, jak to obvykle končí.
V roce 1955 Perón abdikoval a musel odejít do exilu, ovšem jeho odkaz zůstal: však také když se do Argentiny v roce 1973 vrátil, hned se opět stal prezidentem. Rok nato zemřel, ovšem perónismus zůstal v argentinské politice u některých stran či hnutí přítomný dodnes.
Temné doby junty
Od 60. let 20. století Argentina procházela obdobím ekonomické nestability, které lze charakterizovat vysokou inflací, dluhy a politickou nestabilitou, v 70. letech se situace ještě víc zhoršila. Ve svém třetím volebním období se tomu pokusil čelit Juan Perón (1973–1974), ale jeho brzká smrt plány přerušila. Neporadila si s tím ani Isabel Perónová (1974–1976), která jako nástupkyně a manželka Juana Peróna čelila rostoucí politické nestabilitě a ekonomickým problémům tak špatně, až v roce 1976 proběhl vojenský převrat.
Junta nastolila tvrdou ekonomickou politiku, zahrnující snížení veřejných výdajů a pokusy o stabilizaci inflace. Z tohoto období si ovšem pamatujeme především prohranou Falklandskou válku (1982) proti Spojenému království, což vyústilo v další ekonomickou i politickou krizi a brutální porušování lidských práv, s nímž se Argentinci stále mají problém vyrovnat. V éře vojenské diktatury bylo zcela běžné, když odpůrci režimu prostě zmizeli, byli mučeni a nakonec nezákonně popraveni. Dodnes se scházejí a demonstrují manželky a matky zmizelých. Nikdo nevzpomíná na diktaturu v dobrém, na rozdíl třeba od Chile, kde Pinochetova vláda také nejednala zrovna v rukavičkách, ale znamenala hospodářskou obnovu. Argentinští vojáci si počínali mnohem méně obratně.
Levá, pravá, všechno špatně
Po návratu demokracie roku 1983 byli někteří členové junty odsouzeni za zločiny proti lidskosti. Zemi opět vedl civilista, tentokrát Raúl Alfonsín, který se snažil hyperinflaci a dluhovou krizi řešit prostřednictvím řady reforem. Jeho snahy však byly úspěšné jen částečně a země se nadále potýkala s ekonomickými problémy. A ty přetrvaly i v 90. letech, přestože proběhla řada neoliberálních reforem pod vedením prezidenta Carlose Menema. Tyto reformy zahrnovaly privatizaci státních podniků, deregulaci a otevření ekonomiky zahraničnímu obchodu a investicím. Ačkoli vedly ke krátkodobému růstu, jejich úspěchy byly přinejlepším smíšené.
Zejména pokus o fixaci argentinské měny na americký dolar v 90. letech neuspěl. Tento tzv. Convertibility Plan zpočátku hyperinflaci krotil, ale nakonec selhal. Jedním z klíčových problémů byla ztráta konkurenceschopnosti argentinského exportu kvůli nadhodnocené měně, peso bylo totiž fixováno k dolaru v příliš optimistickém kurzu. Argentina se takřka přes noc stala velmi drahou zemí jak pro mezinárodní obchod, tak pro turistiku. Něco podobného zažilo východní Německo v roce 1990; tehdy však bohatá západní část podržela nové spolkové země nad vodou masivním přílivem solidárních dotací. Argentina žádného takového bohatého strýčka neměla. Fixace měny navíc ztížila centrální bance reagovat na ekonomické šoky, protože nebylo možné upravit měnovou politiku.
Kombinace těchto faktorů nakonec místo ozdravění ekonomiky vedla v roce 2001 k hluboké krizi. Vedla k masivnímu státnímu dluhu a devalvaci měny. Země postupně zaváděla různé stabilizační a rekonstrukční politiky: restrukturalizaci dluhu (lidově řečeno státní bankrot), státní intervence v ekonomice a snahy o oživení vnitřního trhu. Argentina se také snažila diverzifikovat svůj export a snížit závislost na mezinárodních finančních trzích.
Nic z toho ovšem nefungovalo dobře. Namístě je také třeba zmínit zejména sociální politiku. Argentinské dávky (subsídios) jsou sociální programy, které vláda zavedla ve prospěch ekonomicky slabších skupin obyvatelstva. Mohou zahrnovat finanční pomoc, subvencované služby nebo přístup k výhodným cenám za základní potřeby, jako jsou potraviny, energie nebo doprava. Mají zmírňovat dopady ekonomických krizí a inflace na chudší části populace, ale ukázaly se být velmi nákladnými pro vládu. Byl to začarovaný kruh: různé vlády se snažily pomocí subsídios odškodnit chudší voličské vrstvy za důsledky stabilizačních a úsporných programů, avšak náklady na toto odškodnění vyvolaly ještě více nestability. Takové „nechci slevu zadarmo“po argentinsku.
Jak zničit ekonomiku
Kromě rozvratu v rozpočtové politice je tu ještě měnová politika, kterou lze bez přehánění označit za naprosto šílenou. Zdaleka nejde jen o to, že hyperinflace v 70. a v 80. letech byla vystřídána deflací v letech 90. a následně opět hyperinflací. Důležité je i to, co není na první pohled vidět v ekonomických a finančních statistikách: měnové režimy a devizová omezení.
Co to znamená? V Argentině existuje několik různých kurzů pro výměnu argentinského pesa za americký dolar. Kromě oficiálního směnného kurzu totiž existují i další, včetně „dólar ahorro“(úsporný dolar), jenž zahrnuje oficiální maloobchodní směnný kurz plus 100 % z důvodu kombinace dvou daní. Dalšími kurzy jsou „blue dollar“(modrý dolar), který se používá pro neformální nákupy a prodeje hotovosti, a finanční směnné kurzy, jako jsou „MEP dollar“a „blue-chip swap“. A to není zdaleka všechno. Existují také specifické směnné kurzy pro operace s kreditními kartami a další specifické situace, jako například nákupy zahraničních služeb nebo produktů.
Ještě horší je časté střídání regulatorních režimů. Nemusíme chodit ani daleko do minulosti, podívejme se pro ilustraci jen na relativně nedávnou historii. V říjnu 2011 argentinská vláda zavedla drastická opatření k omezení odlivu kapitálu, což znamenalo začátek „cepo cambiario“. Tato opatření zahrnovala měsíční limit 2000 USD pro nákup zahraniční měny. V roce 2012 bylo v Argentině uplatněno hned dvacet opatření na kontrolu devizového kurzu. Postihovala společnosti, které potřebovaly dolary pro mezinárodní transakce, a omezovala repatriaci zisků nadnárodních společností. Dále byly omezeny výběry cizí měny prostřednictvím debetních karet v zahraničí a limit pro nákup dolarů byl snížen.
Tím to ovšem nekončilo. V roce 2013 byly v souvislosti s klesajícími rezervami zvýšeny příplatky za dolarovou spotřebu pomocí kreditních karet a za turistiku na 35 procent. Byla zavedena přirážka za nákup bankovek na oficiálním trhu a „turistický dolar“se stal dražším než oficiální dolar. V roce 2014 pak bylo zavedeno nové omezení: osoby, které chtěly získat přístup na oficiální trh, musely splnit určité vstupní podmínky. V roce 2015 omezení pokračovala, například 50% snížením limitu pro importéry. Snížena byla také denní kvóta pro převody cizích měn do zahraničí. Jak to asi mohlo dopadnout? Samozřejmě přesně tak, jak tušíte. Tato opatření dopadla především na klíčová odvětví, zejména cestovní ruch a automobilový průmysl.
V období od prosince 2015 do července 2022 došlo v Argentině k další řadě změn. S nástupem Mauricia Macriho do prezidentského úřadu začala být omezení kurzového stropu rušena. Hodnota pesa byla určována nabídkou a poptávkou na devizovém trhu. Ovšem v roce 2019, po dvou letech bez omezení konvertibility, tentýž prezident, který devizovou regulaci zrušil, ji opět zavedl. A to ještě v přísnější podobě: byl například stanoven limit 10 000 USD měsíčně a vyžadováno předchozí povolení k převodu zisku do zahraničí a k nákupu cestovních dolarů. V říjnu 2019 byl limit ještě zpřísněn a byl zaveden ve výši pouhých 200 USD pro střádání a utrácení v zahraničí. Byla zavedena dodatečná daň ve výši 30 procent za nákup dolarů. A tak dále: měnová politika ode zdi ke zdi.
Slabá pravice
Připadá vám tento výčet změn měnového režimu dlouhý, únavný a hlavně zbytečný? Máte pravdu. A ještě únavnější bylo toto všechno pro ekonomiku státu, kde podobné nehoráznosti probíhaly. Absence předvídatelnosti a absolutní nedostatek jakéhokoli systémového přístupu, nemožnost spoléhat se, že když vláda něco řekne, bude to platit ještě příští rok, situaci jenom zhoršovaly. Chaos v hospodářské politice je to nejhorší, co může být. Je to možná ještě horší než konzistentně a předvídatelně špatná politika.
Shrneme-li proto hospodářský vývoj Argentiny od Perónova nástupu, vidíme určitý cyklus: populistická levice, která si kupuje přízeň části populace, bývá občas vystřídána pravicí, jež se snaží uvést věci do pořádku. Bohužel, až doposud si pravice (ať už generálové, anebo třeba Raúl Alfonsín či Mauricio Macri) nepočínala příliš profesionálně. Většinou byli ideologicky příliš rozkročeni, takže neměli odvahu rušit privilegia státních zaměstnanců a početné vrstvy příjemců subsídios. Kromě toho šlo převážně o vojáky, právníky (Alfonsín, Menem), případně o stavebního inženýra (Macri), takže postrádali odbornou základnu pro zásadní ekonomické reformy.
A nyní se konečně dostáváme k odpovědi na otázku, jak současný prezident Javier Milei dokázal najednou zlevnit maso, což je v Argentině podobné, jako kdybyste u nás najednou zlevnili pivo. Jednoduše: zrušil cenovou regulaci.
Mileiův úmysl zrušit argentinskou měnu a nahradit ji americkým dolarem není nereálný či ojedinělý: americký dolar už používají Ekvádor, Salvador nebo Panama
K čemu peso, když je dolar
Až donedávna byly totiž ceny státem regulovány, byť jiným způsobem, než na jaký jsme byli zvyklí za socialismu. Program Precios Cuidados (Řízené ceny) byl zaměřen na omezení růstu cen základních potravin a dalšího spotřebních zboží. Zavedla ho v roce 2013 vláda Cristiny Fernández de Kirchnerové a sestával z dobrovolných dohod mezi státem a hlavními obchodními řetězci a dodavateli. Cílem bylo nabídnout spotřebitelům produkty za stálé a sjednané ceny a později byl ještě rozšířen, aby zahrnoval širší škálu produktů a služeb.
Nicméně z ekonomického hlediska tento program vytvářel očekávání dalšího růstu cen. Všichni prodávající totiž čekali pokračování hyperinflace, a proto přizpůsobovali vývoj cen v budoucnu (což znamenalo, že ceny rozhodně nebyly stálé). A jak ví každý ekonom, očekávání jsou důležitá. Cenová regulace byla kontraproduktivní: ve skutečnosti totiž, místo aby s inflací bojovala, ji udržovala a podporovala. Každý ekonom ale rovněž ví, že ještě mnohem důležitější jsou měnové agregáty vyjadřující objem peněz v ekonomice. Čím víc peněz, tím vyšší ceny. To je v dlouhodobějším horizontu mnohem podstatnější faktor než pouhá očekávání, která se mohou změnit doslova během pár dní.
Podle měnových přehledů, které argentinská centrální banka denně publikuje, růst nejpoužívanějšího agregátu M2 počínaje rokem 2024 dosáhl pouze 0,5 procenta. Kdyby tento trend vydržel, peněžní inflace by během roku poklesla na zhruba 11 procent, což je již velmi únosná hodnota. Nicméně extrapolovat celoroční vývoj na základě nekompletních lednových dat je velmi ošemetné počínání, takže se soudy počkejme aspoň na konec čtvrtletí. A pro zajímavost, objem peněz měřený agregátem M2 rostl během roku 2023 o více než 200 procent. Mileiův úmysl zrušit vlastní měnu a nahradit ji americkým dolarem se v tomto kontextu jeví jako pochopitelný. Plán není nereálný ani ojedinělý: americký dolar jako měnu již oficiálně používají Ekvádor, El Salvador, Panama a Zimbabwe.
Ať žije svoboda
Argentina má za sebou dlouhou cestu k chudobě, ale nyní se ukáže, zda je schopna uskutečnit cestu zpět. Pomoci jí k tomu mají opačné prostředky, téměř až liberální šoky, které po desetiletích socialistických pokusů působí svěže.
Jak prezident Milei prohlásil v Davosu: „Rád bych zanechal vzkaz všem podnikatelům a obchodníkům: nenechte se zastrašit ani politickou kastou, ani parazity, kteří žijí ze státu. Nepoddávejte se politické třídě, která se chce pouze udržet u moci a zachovat si svá privilegia. Jste sociální dobrodinci, jste hrdinové, jste tvůrci nejneobyčejnějšího období prosperity, jaké jsme kdy zažili. Ať vám nikdo neříká, že vaše ambice jsou nemorální. Pokud vyděláváte peníze, je to proto, že nabízíte lepší produkt za nejlepší cenu, čímž přispíváte k všeobecnému blahobytu. Nepodléhejte náporu státu. Stát není řešením, stát je sám o sobě problémem. Vy jste skutečnými hrdiny tohoto příběhu. A buďte si jisti, že počínaje dneškem můžete počítat s Argentinou jako s bezpodmínečným spojencem. Ať žije svoboda, sakra!“