Donaldův Kevin

Osobní výběr ze světového tisku

Britský deník Financial Times vyhmátl z politického zapomnění někdejšího šéfa americké sněmovny Kevina McCarthyho a vydal s ním vynikající rozhovor. Republikán McCarthy – donedávna jeden z nejmocnějších mužů ve Washingtonu – mimo jiné přirovnává svůj vztah s někdejším prezidentem Donaldem Trumpem k partnerskému soužití. „Hádala jste se někdy se svým manželem? Vyjádřila jste svůj názor silněji, protože je to někdo, na kom vám záleží?“ptá se McCarthy na jednom místě redaktorky.

„Měl jsem s Trumpem těžké konverzace? Ano, ale to proto, že náš vztah je pevný. Říkám mu věci, které mu jiní asi neřeknou. Naštve se občas? Ano. Ale bude si mě za to taky víc vážit? Myslím, že ano. Respektuju se za to? Ano.“

To zní přesvědčivě. McCarthy se jistě nesnaží říct, že on a Trump jsou jako manžel a manželka (byť se mu za to budou mnozí vysmívat), spíš se snaží nastínit správnou strategii jednání se silnými jedinci. Člověka jako Trump určitě krátkodobě uspokojí spíš „yesmani“, kteří kývou na všechno, co říká. Váží si ale pouze lidí, kteří jsou schopni se mu postavit.

Dokladem McCarthyho tvrzení je fakt, že ani když se v říjnu hrálo o jeho budoucnost v Kongresu, Trump jeho soupeře explicitně nepodpořil a někdejšího spolupracovníka nepotopil. Přitom bylo na stole, že se k moci dostanou ještě větší trumpisté, než je McCarthy, čili bychom od „kočičí osobnosti“prezidentova typu čekali spíše, že lídra sněmovny bez lítosti potopí. To, že tak neučinil, o něm říká něco dobrého, ještě spíš ale poukazuje na míru respektu a sympatií, které si šéf Bílého domu ke „svému Kevinovi“za ty roky získal.

McCarthy dále pro FT hovoří o současné podobě Republikánské strany. Asi nejzajímavější pasáž je ta, kde popisuje celkovou atmosféru ve straně a spekuluje, jak by se na ni díval někdejší prezident

Ronald Reagan, polozbožštěný ideál každého amerického konzervativce. „Měl by problém s tou dávkou hněvu. Když věříte, že vaše principy lidem přináší víc svobody, to není důvod být naštvaný. Musíte být šťastný konzervativec.“To je slovo do pranice.

***

Další ostrovní list si zahrál válečnou hru. Novinář Colin Freeman se zamýšlí, jak by vypadal Blitz 2.0, tedy napadení Británie Ruskem v roce 2034. Za rozbušku konfliktu se tu považuje útok na britské jednotky v Pobaltí a následné výpady ruských ponorek proti britským dopravním lodím v kanálu La Manche.

V textu se připomíná, že ostrované v minulých dekádách trestuhodně zanedbali zásobování municí a že v případě napadení mají střelivo zhruba na týden ostrého konfliktu. Nejde ale jen o olovo.

The Daily Telegraph

Británie také brzy ztratí schopnost vyrábět vlastní ocel. V polovině ledna totiž indická firma Tata Steel oznámila, že zavře poslední dvě vysoké pece, které provozovala ve Walesu. To ze Spojeného království udělá jedinou velkou ekonomiku bez schopnosti vyrábět vlastní tanky, pancéřová vozidla, válečné lodě a tak dále. To nezní příliš povzbudivě.

Autor jde ještě dál a popouští uzdu fantazii. Vidí podminované mosty na Temži, protiletadlové systémy v londýnských parcích a děti schované ve stanicích metra. Očividný referenční bod tady představuje původní Blitz, tedy soustředěné německé bombardování za druhé světové války. Populární národní mýtus praví, že se během něj Britové chovali bezvadně a táhli za jeden provaz. Pod heslem „keep calm and carry on“si odtrhovali od úst a nezištně čekali na pád hitlerovské třetí říše. Realita ale je, že jen za rok 1941 leželo před britským trestním soudem na pět tisíc případů rabování.

Autor ale nemaluje jen čerty na zeď. V trochu bizarní – ale zároveň zábavné – pasáži se zamýšlí nad tím, jak dobrá by byla válka pro katastrofální britské stravování. Bez cizího importu a nedostatku luxusních potravin by tak Britové mohli zúčtovat s obezitou, která dlouhodobě představuje závažný národní problém. Precedentem je opět situace z druhé světové války, kdy zemi postihl nedostatek cukru.

Freeman také předpovídá, že při hrozbě vnějšího ohrožení by se z Britů zase mohl stát národ v pravém slova smyslu – tak jak se to například po ruské invazi podařilo Ukrajincům. Z kolekce sněhových vloček, které sní primárně o bezpečných úkrytech na univerzitách (safe spaces), by se tak mohl zrodit kolektiv lidí, kteří odloží debaty o druzích genderu a brání svoji vlast s puškou v ruce. Do nějaké idyly to má daleko, ale přinejmenším to lze považovat za čestné a smysluplné jednání. Na rozdíl od sledování Netflixu.

Z kolekce sněhových vloček, jež sní o bezpečných úkrytech na univerzitách, by se mohl zrodit kolektiv lidí, kteří odloží debaty o druzích genderu a brání svoji vlast s puškou v ruce