Okradení, nebo přeplacení penzisté?
Leckdo věří, že nález Ústavního soudu z 24. ledna 2024 sebral důchodcům peníze, na které měli nárok a o něž je vládní liknavost připravila. Nikoli. Kdyby vláda konala, jak konat má, Takhle zemřela jen víra, že konstituční tribunál je strážcem ústavnosti a
růst penzí by se musel zastavit už o rok dříve.
Deficit na důchodovém účtu byl za loňský rok 73 miliard korun. Řekněme to ještě jednou: stát, respektive Česká správa sociálního zabezpečení, loni vybral od výdělečně činných 612, ale vyplatil celých 685 miliard korun. Ta číslovka může ohromit i člověka, jenž je na státní penzi zcela závislý: -73 000 000 000 korun. Tolik korun schází za jediný rok. Člověk nemusí být makroekonom, aby cítil zatraceně velký průšvih.
Jenže navzdory všeobecnému zmatení Ústavní soud skutečně neřešil, zda vláda má či může valorizace penzí měnit. Právníci napadli jeden konkrétní zákon a způsob jeho přijetí.
Bleskové opáčko: český penzijní systém je takový průtokový přeposílač korunek. Od lidí, kteří pracují, vybírá skoro třetinu jejich výdělku (28,6 %) a tyto peníze ihned rozdělí těm, kdo už si své odpracovali a svůj díl do společné kasy zaplatili. Pokud tedy stát vyplatí na důchody o 73 miliard víc, než na ně vybere, je cosi očividně špatně. Takhle to nejde dál. Těch 73 miliard se muselo vzít z jiných daní, z nichž by se jinak platily silnice, školy, tanky – prostě cokoli jiného.
Ten malér, respektive nepoměr lze popsat i jinak: penze se vždycky nějak vztahují k výdělkům. Takže zatímco na konci roku 2021 byl průměrný důchod ve výši 15 453, na začátku roku 2023 se začal dotýkat dvaceti tisíc! Vztah průměrného důchodu k průměrné mzdě se vyjadřuje takzvaným náhradovým poměrem a tento poměr, dlouhodobě oscilující těsně nad 40 procenty, začal v průběhu roku 2022 strmě růst – a v roce 2023 mohl vyskočit až na 50 %. Pokud se důchody takto odtrhnou od výdělků, z nichž se vyplácejí, je nutné něco udělat. Jakkoli to něco může být bolestivé.
Obětovat právo
Potíž je v tom, že vláda na to „něco udělat“měla skoro rok a půl, kdy nedělala nic – a pak cosi zadrmolila o „nečekané situaci“a „legislativní nouzi“, po pár dnech debaty vypnula opozici mikrofony a šup, na světě byl malér, který skončil před Ústavním soudem. A z té pře nevyšel dobře nikdo.
Hlavním viníkem je bezpochyby vláda, která nechala celý rok 2022 rok výdaje bobtnat a na jaře zpětně snížila valorizaci. Když celou dobu vypráví o rozpočtové odpovědnosti, můžeme se jí s klidným svědomím vysmát. Kdyby byla skutečně rozpočtově odpovědná, zasáhla by kdykoli už v roce 2022, kdy penze rostly jak utržené a kdy se díky valorizacím vyplatilo požádat o předčasný důchod, tedy pracovat méně a dostávat více. Vláda však nehnula prstem až do chvíle, kdy byl zvolen Petr Pavel prezidentem, aby náhodou někoho nenaštvala a nenahrála Andreji Babišovi. Takže ne, koaliční politici nejsou kladní hrdinové, nýbrž zbabělí pokrytci. Mluví o rozpočtu, ale šlo jim o prezidenta.
S opozičními předáky si ale nemají co vyčítat, ti nás totiž balamutí úplně stejně. Slova o „okradených důchodcích“patří do učebnic pokrytectví, protože kdyby teď byla premiérkou taková Alena Schillerová, sama ne tak dávno ještě ministryně financí, musela by osobně neudržitelný růst penzí zastavit. Mluví o penzistech, ale jde jim o moc.
Zatímco však na nepravdy, lži a manipulace politiků jsme jaksi už trochu zvyklí, verbální eskamotérství a neuvěřitelný právní formalismus Ústavního soudu je novinkou. A z celého truchlivého příběhu tou nejhorší novinkou. Leckdo, dokonce i z profesionálních politiků, novinářů i ekonomů kvituje, že zvítězila rozpočtová odpovědnost. „Je to signál Ústavního soudu, že mu není lhostejná ekonomická budoucnost této země,“citoval server Seznam Zprávy respektovaného ekonoma Filipa Pertolda. V podobném duchu zní většina komentářů. Je to ale největší překroucení celé debaty. Ústavní soud není strážcem rozpočtu ani nehledá správný poměr mezi výdělkem pracujících a příjmem penzistů. Ani o rozpočtu, ani o výši důchodů Ústavní soud skutečně nerozhodoval.
Jak jsme si ukázali na začátku, vláda má nejen plné právo, ale vlastně i povinnost měnit valorizace i důchody. To nezpochybňuje ani právnička Alena Schillerová, která před ÚS o zrušení sporné valorizace žádala. Ústavní soud tentokrát pouze posuzoval, zda tyto vládní změny nebyly přijaty protiústavním způsobem a zda nebylo rozhodnutí retroaktivní.
Připomeňme si fakta: kvůli rostoucí inflaci proběhla na počátku roku 2022 řádná valorizace v červnu pak druhá, mimořádná. Vláda si chválila, jak se stará, aby penze rostly, a že penzisté jsou ochráněni před inflací. Teprve při třetí valorizaci na počátku roku 2023 kabinet Petra Fialy označil situaci za „nečekanou“a výdaje na vyšší penze jako „značné hospodářské škody“, což je důvod, proč musí po čtrnácti měsících nečinnosti vyhlásit stav legislativní nouze.
Už tady ale začíná vládní logika dramaticky haprovat: Jak to, že v létě 2022 také nešlo o značné hospodářské škody? Jen tato mimořádná červnová valorizace zvedla podle údajů ČSSZ téměř 3,5 milionů penzí o 1071 korun, náklady činily tedy 3,5 miliardy měsíčně, což dělá 42 miliard za rok, a kdybychom použili logiku, s níž vláda před Ústavním soudem hrozila nedozírnými škodami kdesi v budoucnu, jsme zhruba na půl bilionu za pouhých deset let!
Něco tu nehraje
Tohle je celém příběhu klíčové: kdyby vláda kdykoli během roku 2022 změnila řádným způsobem valorizační schéma, mohl by takový Andrej Babiš křičet „okradení důchodci“od rána do večera, ale bylo by mu to platné jak mrtvému pršiplášti. Žádnou ústavní stížnost by podat nemohl, protože by nebylo co napadnout: ani retroaktivitu, ani legislativní nouzi, ani omezení opozice ve sněmu. (Přesněji řečeno, expremiér nebo kdokoli jiný by mohl sepsat samozřejmě cokoli, ale soud by jej odmítl a vůbec by se podáním nezabýval.)
Jenže to se nestalo, došlo k tomu až v roce 2023. Ústavní právníci proto sepsali na podnět opozičního hnutí ANO podnět k ÚS. Největší opoziční strana napadla ohledně jednorázové změny valorizace důchodů tyto tři věci:
1) Zda sněmovní majorita neporušila jednací řád, když po několika dnech jednání opozici „vypnula mikrofony“.
2) Zda nárok penzistům vznikl v tu chvíli, kdy inflace překročila pět procent (v lednu), a zda tedy v březnu schválené a v červnu vyplácené snížení této valorizace není fakticky retroaktivní.
3) Zda vláda nepřijala změny zákonů protiprávně, protože k vyhlášení legislativní nouze nebyl žádný důvod.
Ohledně porušení jednacího řádu dal Ústavní soud zapravdu sněmovní většině. Podle pléna soudců mohl každý opoziční poslanec projevit v několika minutovém příspěvku svůj názor, což podle soudu stačí. Toto rozhodnutí je poměrně arbitrární a tento text s ním nebude polemizovat (jakkoli tím soud vlastně popřel svou předchozí judikaturu).
Ohledně nároku na valorizaci v té výši, jakou určovaly právní předpisy v únoru 2023, sice ÚS přiznal penzistům legitimní očekávání, ale březnovou změnu zákonu označil ze nepravou retroaktivitu a vládní postup plně posvětil. S tímto výkladem hrubě nesouhlasí nemalé množství právníků, ale my jej na tomto místě také nebudeme zpochybňovat.
Ovšem nejhůře pochopitelný a nejméně akceptovatelný je nález ÚS v těch pasážích, kde zdůvodňuje vyhlášení stavu legislativní nouze.
Ústavní soud napřed pečlivě popsal, co musí vyhlášení stavu legislativní nouze předcházet: „Stav legislativní nouze je svou povahou institutem mimořádným a při jeho aktivaci musí být (kumulativně) splněna podmínka, že okolnosti, které jsou důvodem jeho vyhlášení, mají mimořádnou povahu, a dále, že v jejich důsledku hrozí značná hospodářská škoda (další dvě alternativní podmínky: ohrožení základních práv a svobod občanů nebo bezpečnosti státu z povahy věci nepřipadaly do úvahy). Z dříve zmíněné judikatury Ústavního soudu také plyne, že musí jít o okolnosti obtížně předvídatelné a zmíněné ohrožení či hrozba musí být reálná, bezprostřední a intenzivní.“Stejně tak soud ve svém nálezu říká: „Použití výrazu ,mimořádné‘ značí, že musí jít o okolnosti (události), které se vymykají obvyklému běhu věcí a z tohoto důvodu jsou i neočekávané, resp. obtížně předvídatelné (např. přírodní katastrofa jako zemětřesení, povodně, bouře, sucha nebo epidemie, zvláště závažná havárie či ,šokové‘ narušení hospodářské či finanční situace státu). Za právně relevantní naopak nelze považovat zhoršení, které je důsledkem vzestupných či sestupných pohybů v rámci hospodářského cyklu, anebo krizi, která byla po dlouhou dobu předvídatelná.“
Teď se podržte: ačkoli relevantní instituce – ministerstvo financí, Česká národní banka i sama vláda – s vysokou (byť ne tak vysokou) lednovou inflací počítaly, podle ÚS „podmínky pro vyhlášení stavu legislativní nouze splněny byly“.
Jak to? Jednoduše: podle naprosto formalistního výkladu ÚS totiž „inflace přesahující zákonný limit 5 % nastala až v lednu 2023, přičemž tento údaj zveřejnil ČSÚ dne 10. února 2023“.
Jinak řečeno: zatímco celý národ i veškeré relevantní instituce inflaci vidí, vláda může předstírat, že inflace neexistuje, dokud ji nezveřejní ČSÚ. A pak může volat, že tu je „mimořádná situace“i „značné hospodářské škody“.
Slova o „okradených důchodcích“patří do učebnic pokrytectví. Kdyby teď byla Alena Schillerová premiérkou, neudržitelný růst penzí by musela osobně zastavit.
Kdyby vláda byla skutečně rozpočtově odpovědná, zasáhla by kdykoli v roce 2022, kdy penze rostly jak utržené. Vláda však čekala, dokud nebude zvolen Petr Pavel prezidentem.
Dvě a dvě je pět
Všechny prognózy, na nichž se mj. staví státní rozpočet, si teď můžeme strčit kamsi. Jak píše ve svém Newsletteru bývalý komentátor týdeníku Ekonom David Klimeš: „Je až nepochopitelné, že se soudci nijak nevyrovnali se základní legislativou kolem státního rozpočtu, tedy zákonem o rozpočtových pravidlech a zákonem o pravidlech rozpočtové odpovědnosti, kde jsou přímo nakázaná pravidla ,transparentnosti, účelnosti, hospodárnosti a efektivnosti nakládání s veřejnými financemi‘.“Vláda si odteď podle pléna Ústavního soudu může plánovat státní rozpočet podle jakýchkoli hausnumer a následně se odvolat na „mimořádnou situaci“, která nastala.
Ještě pregnantněji popisuje „zjevení inflace“komentátor Seznam zpráv Martin Čaban: „Jako by jeden z klíčových makroekonomických ukazatelů vznikal tak, že 10. dne následujícího měsíce spustí státní statistici v Praze-Strašnicích generátor náhodných čísel a to vylosované zveřejní, a teprve od té chvíle lze s inflací nakládat jako s relevantním údajem.“
Připomeňme ještě, že sama vláda při řízení před soudem uznala, že předpokládala, že k valorizaci bude muset dojít: „Oproti původním předpokladům, že inflace může v lednu 2023 činit cca až 5 až 6 %, bylo na základě statistických údajů zveřejněných Českým statistickým úřadem dne 10. února 2023 zjištěno, že růst cen v rozhodném období červenec 2022 až leden 2023 dosáhl za domácností celkem hodnoty 8,4 % a za domácnosti důchodců 11,5 %.“
Ale právě pětiprocentní inflace je důvod k valorizaci, nejen 8procentní či 11procentní. Vláda doslova říká, že s inflací ve výši 5 až 6 procent počítala, ale ústavní soudci tvrdí, že taková situace byla nečekaná a mimořádná. Může snad rozum zůstat víc stát?
Stejně tak není náhoda, že na tento neuvěřitelný logický rozpor upozorňují ve svých disentních stanoviscích všichni tři soudci, kteří nálezu většiny oponovali – Pavel Šámal, Jan Svatoň i Josef Fiala.
Sečteno, zváženo, podtrženo: vláda Petra Fialy celý rok 2022 ignoruje jak dvoucifernou inflaci, tak brajgl, který dělá jak ve vztahu mezi výdělky a důchody, tak mezi důchody řádnými a předčasnými. Vláda nehne prstem do okamžiku, kdy je zvolen nový prezident, jenž následně zcela unikátně nenavrhne prodloužení mandátu ani jednomu z ústavních soudců, ale najmenuje si sedm nových.
Na otázku serveru Novinky, proč byl zpravodajem k zákonu čtyři měsíce Jan Svatoň, ale jen pár dní před zveřejněním verdiktu byl vyměněn, odpovídá bezelstně sám nový zpravodaj Šimíček: „Nesmíte zapomínat i na to, že plénum se v loňském roce významně personálně obměnilo, protože některým soudcům skončil mandát a jiní zase byli jmenováni.“Je k tomu třeba ještě něco dodávat? Takhle tedy vypadá Česko v roce 2024: vláda více než ročním nicneděláním vytvoří zcela neudržitelnou situaci; opozice vzbuzuje v penzistech absurdní víru, že důchody mohou donekonečna růst bez ohledu na mzdy; a Ústavní soud se proměnil v poslušný nástroj prezidenta a senátní většiny.