Antonín Dvořák je typická Panna
Trio založené na přátelství, tak lze nejlépe charakterizovat hudebníky, kteří loni nahráli jeden z prvních počinů k Roku české hudby: komplet klavírních trií Antonína Dvořáka. Soubor tvoří S Veronikou a Petrem Jarůškovými z Pavel Haas Quartetu a Borisem G
houslistka Veronika Jarůšková, violoncellista Peter Jarůšek a klavírista Boris Giltburg. Album jste nahrávali na pomezí Anglie a Walesu. Je tamní studio o tolik lepší než všechna ostatní?
LN
BG: Bylo to na můj popud, protože studio i producent Andrew Keener, se kterým jsem nahrál všechna svá alba, jsou podle mne prostě nejlepší. Proto jsem Veronice a Petrovi navrhl, aby studio vyzkoušeli.
VJ: Studio je uprostřed krásné přírody a jste odděleni od všeho rušivého, proto je snazší se koncentrovat. A chtěli jsme to bez rodin, bez rozptylování, jenom my a hudba. Myslím, že je to na nahrávce slyšet.
PJ: Je to odlišné od toho, jak jsme to dělali dosud. S Borisem jsme nahráli dvě CD tady v Praze a řekli jsme si, že to zkusíme. Bylo to velmi dobré rozhodnutí, jsme nadšeni zvukem a bylo to nezapomenutelné i proto, že trávíte pár dnů jen s hudbou a přáteli.
BG: Studio je vlastně samota, okolo nejsou žádné větší vesnice. Vyjdete ven a kolem jen příroda. Bývalo to sídlo, které postavil majitel vydavatelství Nimbus Records, ale vydavatelství už zaniklo. Je tu dokonce koncertní sál, ale využívá se už jedině právě to studio. Pro mne to bylo hezké také v tom, že ve Dvořákovi najdete přírodní motivy. Samozřejmě, nejsou to motivy waleské přírody, ale kouzlo místa funguje.
Můžete vůbec nahrávat Dvořáka, když nejste Češi? Politická korektnost velí, že černocha smí hrát pouze herec černé pleti, homosexuála jen homosexuál... Nepostihuje vás politická korektnost?
LN
VJ: Teď budeme muset chvilku přemýšlet...
PJ: Máme Dvořákovu hudbu v genech jako Slované. A já jsem poloviční Čech! Ne, vážně, hudba je mezinárodní jazyk a Dvořák je všech.
BG: Nejlepší nahrávka Musorgského opery Boris Godunov, kterou znám, je od Vídeňských filharmoniků s Herbertem von Karajanem. Je nesmysl, aby ruskou hudbu hráli jen Rusové… Na druhé straně bylo vidět, že Veronika a Petr mají k té hudbě mnohem blíž než já, a mnohé jsem se od nich naučil.
VJ: Dvořák pro nás není a ani nemůže být něčím novým, že bychom nevěděli, jak skladbu zahrát. Není to objevování. Dvořákova hudba je upřímná, prostá a nevinná a můžete jí ublížit vlastně hodně snadno. Z našeho pohledu bylo nejlepší zahrát ji co nejpřesněji a nepřidávat nic zbytečného.
BG: Nemusíte nic přidávat. Partitura je detailní a přesná, obsahuje spoustu instrukcí, musíte k ní přistupovat s pokorou. A nejlepší je podřídit se jí, protože skladatel opravdu věděl, co chce. Podobné je to u Rachmaninova. Často jej slyšíte se spoustou přidané „šlehačky“navrch. Přitom hudba bez těchto ozdob je daleko silnější a působivější.
VJ: Dvořák se narodil ve znamení Panny a na jeho partiturách vidíte detailní instrukce takt po taktu. Z tohoto pohledu je perfekcionista. Často slýchám, je to moc romantické, příliš sladké, příliš emocionální...
PJ: Když Češi hrají českou hudbu, může na tom něco být, ale na druhé straně znám spoustu interpretů, kteří hrají Dvořákovu i jinou hudbu tímhle „vylepšeným“způsobem, který nemá oporu v partituře, a mohou to vydávat za tradici. Pro nás platí, co přečteme v partituře, to zahrajeme.
VJ: Myslím, že to říkal dirigent Vladimír Válek: když to nejsou schopni zahrát, tak to svádějí na tradici.
Veroniko a Petře, je pro vás výhoda hrát hudbu, kterou znáte od mládí?
LN
PJ: Samozřejmě, je to jako jazyk. I když je to vlastně nekonečný proces. Kdybychom dnes hráli Dvořákův Americký kvartet, museli bychom si klást otázku, jak to uděláme...
VJ: Je to stejné, jako se vyvíjí váš pohled s věkem. Když je vám šestnáct, díváte se na věci jiným pohledem než ve třiceti.
LN Poté, co jste Dvořákova tria provedli na mnoha pódiích a nakonec nahráli, změnilo to nějak váš pohled na tyto opusy?
VJ: Chce to trochu času absorbovat, možná to přijde později. Je to stejné, jako když se vám narodí dítě, to také neznáte, nevíte, jaké je.
PJ: Nahrávka je vždy jen zachycením jedinečného okamžiku. I když je to natolik silná zkušenost, že se tím určitě něco změní.
BG: Nenahrával jsem moc komorní hudby, jen se smyčcovým kvartetem, ale byla to díla, která jsem znal. S trii jsme museli začínat od nuly. Je to rozdílné i od přípravy sólových nahrávek, protože v triu musíte mít úplně jasno dříve, než začne nahrávací frekvence.
PJ: V komorní hudbě je tohle jediný způsob. Když nahráváte sólově, nemusíte se s nikým domlouvat.
BG: Nahrávání s orchestrem je pro mě nejvíc stresující zážitek, protože nikdy není dostatek času na přípravu. Tohle nahrávání bylo pro mne naopak nejméně stresující z těch, která jsem zažil. Když nahrávám sólo, je všechno na mně, odpovědnost i za to nejmenší rozhodnutí. V tomhle nahrávání bylo přátelství, mezilidský kontakt, důvěra. I producent Andrew Keener mi říkal, že mě při nahrávání ještě neviděl tak uvolněného, a to jsme spolu dělali dvacet alb.
LN Borisi, debutujete s Českou filharmonií. Kolik času máte na zkoušení?
BG: Máme dvě zkoušky. Nejprve se sejdeme mezi čtyřma očima s Tomášem Netopilem, pak bude velká zkouška s orchestrem a zítra ještě generálka. Tedy zhruba tři čtyři hodiny. To je standard.
Je to velký stres?
LN
BG: Ano, ale Rachmaninovův třetí klavírní koncert jsem začal připravovat, když mi bylo osmnáct, a mám s ním největší zkušenosti. Tím nechci říci, že by to bylo snadnější, jen ten stres necítím tak veliký jako u jiných děl. Mnohem víc bych se bál Brahmsova druhého klavírního koncertu, s ním jsem nevyrůstal, u Rachmaninova překonávám tlak snáz. Je to těžký koncert, pro sólistu, dirigenta i orchestr, takže uvidíme. (Giltburgův debut u České filharmonie měl nadšené recenze – pozn. red.)
LN Leonard Bernstein jednou vystoupil před publikum a řekl, že kompletně nesouhlasí s přístupem klavíristy, ale že Glen Gould je velký umělec, a tedy že publikum by to mělo slyšet. Stalo se vám, že byste hrál „proti“dirigentovi?
BG: Tohle je velmi výrazná nahrávka. Není nejlepší, ale výrazná. Mám podobnou zkušenost, shodou okolností s Rachmaninovovým třetím koncertem, dirigenta nebudu jmenovat. Koncert dopadl dobře, i když to nebyl vůbec příjemný zážitek. Říkáte si, co budu dělat, musím orchestr i dirigenta přesvědčit, a tak hrajete soustředěně a přesvědčivě... Ale není to žádná legrace. Tím si samozřejmě nechci stěžovat.
PJ: Tohle vypětí si těžko dokáže někdo představit, i kdyby o tom přečetl moře knih. Ani my sami hudebníci tomu nerozumíme.
LN Chcete nahrávat nějaká další tria? Kterého skladatele?
PJ: Uvidíme, nic neplánujeme. Co se týče nahrávek, vše je otevřené.
BG: Hrajeme Smetanovo trio, ale pokud jde o nahrávky, je to dlouhý proces. Tahle tria jsme poprvé hráli na Dvořákově Praze v roce 2021, ale chce to čas mezi tím, když skladbu nastudujete, hrajete a cítíte, že je možné ji nahrát.
VJ: Nejsme „projekt“klavírního tria, jsme spíš přátelé a všechno vzniká jaksi přirozeně. Když je potřeba se sejít a něco zahrát, najdeme si čas, ale nikdy na nic netlačíme.
PJ: Uvidíme, jaké budou ohlasy na nahrávku, a když bude mít Supraphon zájem, určitě můžeme něco natočit.
VJ: Těšíme se samozřejmě na koncerty, budeme spolu hrát první Smetanovo trio v rámci Roku české hudby. Pak budeme hrát Brahmsovy klavírní kvartety, a to je opravdový projekt, který chystáme na turné. To jsou tři náročná díla, která také chtějí čas.
BG: Všechny Brahmsovy klavírní kvartety byly již mnohokrát nahrány, takže není nějaká potřeba je urychleně nahrávat.
Jak lze spojit sólovou dráhu s triem, a navíc se smyčcovým kvartetem?
LN
VJ: Nesnažíme se na nic tlačit.
PJ: Spojení našich kalendářů není snadné, musíme si najít čas nejen na koncerty, ale též na zkoušky.
BG: To jsem se právě naučil v triu. Nemáte v kalendáři jen termíny koncertů, ale musíte mít vyhrazený též i nějaký čas na společné zkoušky. To sólisté nepotřebují.
VJ: Je to hlavně otázka plánování. Víme, co se stane v průběhu následujících dvou let, ale netušíme, co se stane zítra.
PJ: Je to bizarní. Když se svět v roce 2020 zastavil kvůli covidu, každý byl zavřený ve své koupelně a do té koupelny vám volá agent, jestli byste nezahrál někdy za dva roky... To je šílené.
BG: Plánovali jsme v té době koncerty maximálně v horizontu týdne a nevěděli, co se bude smět. To vědomí, že nemáme nic pod kontrolou, bylo nové. A také nám umožnilo nahlédnout, jak jsou naše plánovací diáře tíživé. Je to, jako kdybyste měli na zádech balvan. A někdy balancujete i se třemi najednou.
PJ: Promotéři a producent se mě ptají: co budete hrát v roce 2025? Nevím. A zahráli byste tohle? Nevím.
BG: V červnu jsem měl recitál zaměřený na Chopina, vybraná nocturna. Pětkrát se mne ptali, jaká jsem vybral. Dokola jsem jim opakoval, že nevím.
Proč to tak je?
LN
PJ: Do jisté míry pořadatele chápu. Ohlásíte-li výběr z něčeho, pořadatel neví, jestli to zabere dvanáct, nebo čtyřicet minut, musí si hlídat exkluzivitu, repertoár se mu nesmí opakovat. Tomu všemu rozumím, ale nakonec my jsme na pódiu, my musíme zahrát.
BG: Když to vezmu z pohledu publika jako příznivce Pavel Haas Quartetu, kdyby mi pořadatel napsal, že program bude ohlášen z pódia, šel bych. Byl bych zvědavý, co přichystali. Moment překvapení mě láká. András Schiff to občas dělá a program ohlašuje až z pódia.
LN To by nemuselo být špatné.
BG: Mám rád sociální média, používám je a nahrávám na ně úryvky. Připravuji nějaký repertoár a občas u toho mám chuť zahrát si něco jiného jen tak pro zábavu. A třeba kousek nahraju a dám na sociální síť. Někdy to zní tak nově a přesvědčivě, možná i tím, že člověk není již tři týdny tlačen k tomu, aby to zahrál. Jak říkal Petr, plánujeme na dva roky dopředu, vybereme si skladbu, jsme jí nadšeni, těšíme se na koncert a najednou ji „musíme“zahrát. Někdy kouzlo vyprchá. Občas se mi stává, že se zamiluji do nějakého díla, mám pak pocit, že ho potřebuju zahrát teď hned, nečekat dva roky. Někdy by možná stálo za to změnit program třeba dva týdny dopředu už jen proto, že první láska se nikdy nevrací.
VJ: A posluchač by tímto způsobem také získal skvělý koncert, protože zamilovaný interpret hraje zpravidla skvěle. Záleží vždy na pořadatelích, někteří jsou hodně otevření, jiní konzervativní.
PJ: Přístup pořadatelů se mění a publikum též, viděl jsem to ve Wigmor Hall, jak se omladila po covidu.
BG: Nedávno jsem měl dva koncerty v Drážďanech, vymysleli nový formát zaměřený na mladé lidi. Kratší program, jen hodinu bez přestávky, žádné formální oblečení, žádní abonenti. Vše zorganizované tak, aby se návštěvník necítil nějak formálně vázán. A najednou jsem si připadal jako v Jižní Koreji. Diváci křičeli, ovace vestoje, nestyděli se za nadšení. To je budoucnost!