Budeš se mi smát, ale sním o tobě
Kdo si přečte povídky uruguayského spisovatele Maria Benedettiho, ten sezná, že v nich
píše o světě, jenž dávno minul.
Zároveň se však nad jeho posledním povídkovým souborem
jeví jako evidentní, že pokud má mít naše planeta nějakou budoucnost, pak se to, co nacházíme v textech autora, jenž už bohužel není mezi námi, musí vrátit. A co že to je? Důvěra, vášeň a blízkost, včetně té tělesné… Kdy jste naposledy s někým tančili tango?
Budoucnost mé minulosti
Vjedné z povídek Maria Benedettiho se mluví o povídce Syn Horacia Quirogy, což je dobrý úvod pro usazení díla autora Budoucnosti mé minulosti do určité epochy. Z uruguayské literatury toho neznáme mnoho, ostatně vnímáme ji jako miniaturní součást jihoamerické, španělsky psané literatury. Vyjma toho, že víme, že se Comte de Lautréamont, tvůrce slavných Zpěvů Maldororových, narodil v Montevideu, toho dál moc není.
Ale zrovna zmíněnému Horaciu Quirogovi (1878–1937) vyšel česky výbor Návrat anakondy (1978). A právě v těchto povídkách ještě čteme o dávném světě, kde člověk pobývá v krajině a potýká se s přírodou. Dalo by se říct, že geograficky z jedné strany stojí gaučovské příběhy argentinské literatury – za všechny Don Segundo Sombra (1926) Ricarda Güiraldese –, z druhé strany dobrodružné osudy z děl brazilského velikána Joaa Guimaraese Rosy (1908–1967) – známe Velkou divočinu: Cesty či famózní novelu Burití.
Pohodové bezčasí
Ve Quirogově povídce Syn otec marně hledá potomka, jenž si vyšel se střelnou zbraní do lesa a pochopitelně – protože u uruguayského spisovatele není literatura jen hra, jde v ní o život – se již nikdy nevrátí. V jiné povídce si městský nekňuba rovněž vyjde do přírody, naplní si teřich lahodným medem, který ho však omámí, načež jeho bezvládné tělo poobědvají mravenci nazývaní „trest boží“.
To u Maria Benedettiho, mladšího o více než čtyřicet let, už je Uruguay civilizovanou zemí, oním jihoamerickým Švýcarskem, odkud dovážel kůži na své boty sám Baťa, a proto býval mezi válkami v Brně uruguayský konzulát. Literárně, pokud bychom zůstali u ohlížení se po větších sousedech, lze v Budoucnosti mé minulosti (2003) občas pocítit spíše ozvuk laplatské fantaskní povídky, jakou psával kupříkladu Julio Cortázar (1914–1984). Navíc Mario Benedetti je člověkem navýsost městským. Montevideo, kanceláře, kavárny, tango a fotbal, to jsou jeho hraniční kameny.
Skoro by se chtělo říct pohodové bezčasí, které má trvat věčně. I když pohoda si moc netyká s představou velkého umění. Taky tomu tak nebylo pořád. Vzruch u uruguayského literáta zapříčinila vojenská diktatura v 70. a 80. letech, kdy musel rodnou zemi opustit a žil mimo jiné na Kubě a pak především ve Španělsku. Ani Uruguayi se tak nevyhnul tento mor jihoamerických zemí. Což se odrazilo v Benedettiho knihách Jaro s rozbitou tváří (1982) či Lešení (1996). „I když ti to může připadat nesmyslné, exil nás spojil a můj návrat z něj nás rozdělil.“
Po práci legraci
Mario Benedetti (1920–2009) se v českém prostředí představuje již od 60. let, možná proto, že byl vnímán či prezentován jakožto levicový tvůrce. Především v souvislosti s vydáním románu Díky za oheň (1965), jenž zde byl publikován v roce 1976 a v němž se hlavní hrdina potýká především s despotickým otcem, úspěšným kapitalistou, tedy pravičákem: „Ty jsi opravdu ještě nepochopil, že já nemám s touhle zemí nic společného? Ty
jsi ještě nepochopil, že mi je tahle země děsně malá?“Syn na to nepřímo odpovídá: „Jediným řešením by možná bylo zabít starého pána, ale to se u nás, v té naší swiss-like Uruguayi, jak píše Time, nedělá.“Přitom víme, že levicový znamená všude něco jiného a má to odlišné motivace – stačí být proti pravicové diktatuře.
Ještě před Díky za oheň se v českém překladu objevil román Chvíle oddechu (1960), jenž se z dnešního pohledu zdá pozoruhodnější. Jde totiž o deníkové vyprávění úředníka, který se těší do penze a jenž se vážně zamiluje – tato zápletka má však tragické vyústění. Psát z pohledu ušlápnutého úředníčka, to se zdá poněkud nudné, zvláště po Kafkovi. Ovšem Mario Benedetti se nesnaží o žádnou alegorii, je zcela konkrétní a realistický a dosahuje s tímto nízkým tématem vysoké kvality. Je tu spousta úžasných poznatků: „Legrace a práce. Čím se koneckonců od sebe liší? Jakou práci nám dává legrace, co námahy nás stojí! A jaká legrace je práce, jaký je to špatný vtip!“
„Chtěla bych tě vidět nahýho“
Další knihy se v tuzemsku objevily až po revoluci. Nejen podle Montevidea, nýbrž i podle příznačného přístupu k životu bychom Maria Benedettiho jistě poznali v knize Čtení z kávy (1992): „,Uchovávám si částečné vzpomínky. Například prsa Eugenie, Isabelin klín.‘ ,A když se řekne Rita? Co se vám vybaví?‘ zeptala se Mariana. ,Rita? Jen zvlněná voda za lodí, která nadobro odplouvá.‘“
Tady už se tematicky blížíme tomu, co bylo, zdá se, uruguayskému velikánovi nejbližší. A to jsou malé příběhy montevidejských obyvatel. Ne nadarmo se jedna z povídkových knih jmenuje Montevidejci (1959), což je narážka na Dubliňany Jamese Joyce. Je to archaický svět – jako by se tu prolínaly italské komedie s francouzskými dramaty (nebo spíš naopak?). Píší se zde dopisy a chodí se do kina. Hojně se taky sní: „,Sníš o mužích?‘ ,Máš na mysli milostné sny?‘ ,Ano.‘ ,Myslíš sny ve spánku, nebo v bdění?‘ ,Obojí.‘ ,Když spím, o žádném muži nesním.‘ ,A když bdíš?‘ ,Když bdím, tak opravdu sním. Budeš se smát. Sním o tobě.‘“
V jedné z povídek Budoucnosti mé minulosti čteme i poznámku o spisovateli: „V poslední době se upínal k tomu, že napíše román, ale všechna témata, která ho napadala, byla strašně útržkovitá.“Jako by to Mario Benedetti psal o sobě.
Montevideo, všední den, politické bezčasí, to je prostředí, v němž se prozaické umění Maria Benedettiho může projevit nejlépe. Novodobé okouzlení Benedettim v českém prostoru začalo v roce 2005, kdy česky vyšla povídková kniha Psaní do schránky času (1999). Za nejhorší se tu považuje absence zamilovanosti: „,Zachránily mě sousedky. Dobře udělaly. Teď jsem ráda živá a zdravá.‘ ,Z nešťastný lásky?‘ ,Z nedostatku lásky. Z prázdnoty, z žádný lásky.‘“Ikonickou se stala právě především citovaná Rozmluva, text složený pouze z přímé řeči, z hovoru, který vede dívka s mladíkem v baru a jenž končí větou: „Možná ti to připadne divný, ale chtěla bych tě vidět nahýho.“
Nezavírat oči
Tady je celý Mario Benedetti, veškerá krása jeho nezapomenutelného umění. Zaprvé je uruguayský tvůrce – přestože v jeho románech najdeme mnoho skvělého a sepsal i řadu básnických sbírek – jednoznačně nejpozoruhodnější jako povídkář. Jeho svět je přízemně „prozaický“a příliš situační na to, aby udivoval velkými románovými konstrukcemi.
Zadruhé Mario Benedetti předestírá úžasnou atmosféru, kde se spolu lidé baví, mají jiskru a odvahu, nebojí se oslovit, nebojí se spolu tančit a chtějí spolu něco prožít, nechtějí být sami. Nikdo se neobává, že bude odmítnut. Nikdo se odmítnutému nepošklebuje. Nikdo nikoho z ničeho neobviňuje. Tady se ještě touží. Těla jsou plná života.
Svět, který Mario Benedetti ve svých povídkách předkládá, není starý, jen už neexistuje. Je to svět, kde se lidé chovají přirozeně. Uruguayský autor před ničím nezavírá oči, pouze předvádí hru vášní v podání gentlemanů a ostrovtipných žen, kteří se spolu domluví a nepotřebují, aby jim někdo říkal, jak se k sobě mají chovat. Ne, žádní vztahoví ani sex koučové by si v Montevideu Maria Benedettiho nevydělali ani na slanou vodu.
Podobně jako Psaní do schránky času je Budoucnost mé minulosti rozdělena do oddílů uvozených autorovou básní. Některé části souboru tak logicky mohou čtenáři připadat lepší než jiné. Každopádně v závěrečném svazku se Mario Benedetti zdá ve vrcholné formě. Jeho povídky jsou už skutečně maximálně úsečné a dokáže životy vidět z úžasného nadhledu, aniž by se vytrácela podstata. Jsou to životní lekce ve formě anekdot. Nenarážíme zde na žádnou odevzdanost, ledabylost či jiné znaky toho, že to už někdo vzdává a loučí se. Právě naopak.
Budoucnost mé minulosti, vydaná Kalichem v překladu Jana Mattuše, je jakýmsi testamentem, v němž uruguayský povídkář odkazuje věrným čtenářům poznání, které během svého života nabyl. A věřte, že to, co se děje lidem v Montevideu, je použitelné i v české kotlině, a to nejen proto, že Uruguay bývá charakterizována jako nejevropštější jihoamerická země.
Základním motivem, či spíše zápletkou bývá to, že nové staré kamarády si člověk neudělá. Stejně tak platí, že ty, které miloval v mládí, to nebyla žádná náhoda – k nim se vrátí, či alespoň se vrátit bude chtít. Mnohdy si to však neuvědomí hned a vydává se hledat něco dalšího a lepšího. Přičemž se po letech vrátí a vidí, že to důležité měl dávno nadosah, ale neviděl to, nevážil si toho dost a prováhal spoustu let. Jenže uvědomil by si to i bez té dlouhé, dnes zbytečně vypadající zajížďky?
Um bez pistolí
Autor nezavírá oči, pouze předvádí hru vášní v podání gentlemanů a ostrovtipných žen, kteří se spolu domluví a nepotřebují, aby jim někdo říkal, jak se k sobě chovat
Mario Benedetti si libuje ve čtverylkách – například čtyři kamarádky či tři muži milující jednu ženu. Jindy jde o osazenstvo jedné kanceláře: „Když jsme se někoho na něco ptali, znali jsme odpověď předem. Mezi námi neexistovalo překvapení ani údiv, ani nejistota.“Někdy ovšem stačí dva – ti, co se tak dlouho znají, až konečně naznají, že si jsou souzeni. Nebo zjistí, že sice nemohou být manželé, ale jako milenci si vyhovují. Anebo si muž uvědomí, že přestal milovat ženu, jež se k němu vrátila poté, co ho opustila, protože si myslela, že ho přestala milovat. Případně přijde krátkodobá nevěra s někým, kdo je charakterizován následovně: „Krásná jak modelka na molu a blbá jak sekretářka vedoucího.“
A nechybí ani láska přelétavá, jíž se daří v exilu, na domácí půdě vyprchá. Případně syn, jenž vyzvídá, proč se rodiče rozvedli – obě strany přesvědčivě odvyprávějí verzi o nevěře toho druhého. V další povídce zas syn zjistí, že jeho otec si chce vzít za ženu prostitutku, jež ho zaučila. To je vše. To je ono. Větší zápletky naše obyčejné životy přece nenabízejí… Jde zkrátka pouze o „osobní vztahy“, na jejichž konto před desítkami let E. M. Forster podotkl: „V nich máme aspoň něco poměrně pevného ve světě jinak plném násilí a krutosti.“
Pravda, v jedné části Budoucnosti mé minulosti figurují hojně střelné zbraně, přitom se pořád pohybujeme na půdě civilního vyprávění. Nic prázdně efektního, spíše jde o zdůraznění lidské vášně, kupříkladu žárlivosti. Ale přece jen více oceníme povídky, které se obejdou bez pistole. Nejenže působí přirozeněji, taky v nich více vynikne um uruguayského klasika.
Aspoň jsem to zkusil
Postavy se v povídkách Maria Benedettiho chovají tak, jak by se člověk chovat chtěl – nebo si říká, s odstupem let, že se tak tehdy, když byl s někým, o koho stál, chovat měl. Ale třeba si netroufl, zaváhal, kupříkladu též proto, že mu druhá strana nevyšla dostatečně naproti. V těchto příbězích se nikdo za své city nestydí. Ne, tady to rovněž nevyjde pokaždé, nicméně je rozhodně lepší, že to dotyčný zkusil, i když to nevyšlo, než aby si následně vyčítal, že si netroufl a obával se, že bude k smíchu.
Povídky Maria Benedettiho pochopitelně nejsou jakkoli apelativní, jsou stařecky rozvážné a moudrost nabízejí nenásilnou formou malých modelových příběhů. A vlastně zapadají velmi případně do dnešní doby, kdy se již začíná projevovat zející jáma, která se vyhloubila vší tou „veřejnou bezpečností“, jež se znovu vkradla zadním vchodem do našich soukromí v podobě policejní rétoriky a „kriminální“atmosféry. Jak dlouho se ještě bude líbat budoucí poškozená s budoucím obžalovaným?