Jak zfilmovat dobrý skutek?
Dlouho neznámý, dnes už ale proslulý příběh záchrany stovek ohrožených dětí z okupovaného Československa dostal novou filmovou podobu s hvězdným obsazením: skromného hrdinu Nicholase Wintona v ní ztvárnil Anthony Hopkins.
Wintonův příběh už mohli diváci sledovat v několika dokumentech a v hrané podobě se k němu přiblížil snímek Mateje Mináče Všichni moji blízcí z roku 1999. Úctyhodnou Wintonovu iniciativu v předvečer druhé světové války i dojemné okolnosti jejího zveřejnění v roce 1988 nyní rekapituluje snímek Jeden život, jehož hlavní hvězdou je Anthony Hopkins coby Nicholas Winton v požehnaném věku. Jeho mladší verzi ztvárnil Johnny Flynn a matku mladého Nicholase Babbette Wintonovou, která měla výrazný podíl na jeho bohulibé činnosti, hraje Helena Bonham Carterová.
Jiné Československo
Devětadvacetiletý bankovní makléř Nicholas Winton v letech 1938 a 1939 zorganizoval převoz 669 převážně židovských dětí z Československa a později z protektorátu do Británie. Jako podnět mu stačily informace o tom, co se v Československu děje, a krátká osobní návštěva. A vědomí, že je způsob, jak alespoň někoho zachránit. O jeho činu dlouho nikdo nevěděl, až koncem 80. let se Winton spolu se svou manželkou rozhodl zveřejnit dokumenty, které po desetiletí uchovával. Příběh si našel cestu na televizní obrazovky a stal se oprávněnou senzací, Nicholas Winton obdržel
vysoké britské i české státní vyznamenání. Je to historie, která si zaslouží připomínat, jak z ní ale udělat filmové drama?
Ve zmíněném filmu Všichni moji blízcí představil zkušený scenárista Jiří Hubač Wintonovu akci nepřímo, přes příběh dobře situované rodiny českých Židů, která se snaží vyrovnat s těžko představitelnou změnou poměrů. Snímek Jeden život se naproti tomu zaměřuje přímo na osobu Nicholase Wintona. V pasážích s Anthonym Hopkinsem nabízí minimalistickou studii běžných dnů bezmála osmdesátiletého muže, který je stále činný v charitativní oblasti, rád plave a přemýšlí, co s dokumenty, jež má schované ve staré aktovce.
V dávnější rovině se pak odvíjí historie slavných Wintonových vlaků, od vypravení toho prvního
až po neblahý osud posledního, který už v září 1939 nesměl z Prahy vyjet. Spolu s Wintonem diváci sledují hektické dění po Mnichovu a po březnu 1939, potkávají se s hrdinovými spolupracovníky v Anglii i v Čechách a samozřejmě s ohroženými dětmi a jejich rodinami.
Tady je Jeden život v docela pozoruhodném kontrastu s dojmem, který vytváří film Všichni moji blízcí: v aktuálním podání je totiž pomnichovské Československo již zemí v zoufalé situaci, kde hrozí desetitisícům uprchlíků ze Sudet smrt v nuzných podmínkách utečeneckých táborů nebo politická perzekuce. Tento pohled nelze šmahem odmítnout jako účelový: Nicholas Winton skutečně vzpomínal, že jej k jeho akci pohnulo setkání s utečenci ze Sudet, a uprchlická krize v troskách prvorepublikového
Československa nepochybně představovala vážný problém. Jisté rozpaky nicméně budí konkrétní zobrazení poměrů, s nimiž se u nás Winton setkává – britský pohled na střední a východní Evropu zjevně příliš nerozlišuje českou metropoli od, řekněme, balkánské vesnice. (Přičemž je současně předválečná Praha místem, kde může Brit ve své mateřštině vést s místními představiteli komplikované dialogy.)
Hopkins zachráncem
Celá předválečná rovina Jednoho života dost trpí popisností situací a dialogů, které spíš než dramatický tvar vytvářejí jen poněkud spornou a místy nepřehlednou ilustraci známého příběhu. Těžiště filmu tak jednoznačně spočívá v méně vzdálené minulosti, kde se Anthony Hopkins s šarmem a vcítěním zhostil role vitálního penzisty, který se po desetiletích odhodlá ke konfrontaci se svým záslužným činem. A také se svými pocity, jež si po celou dobu držel od těla: odváží se připustit si radost ze zachráněných lidských životů, která mírní bolest nad těmi, jež zachránit nemohl. Je to drobnokresba, pro niž je Anthony Hopkins ideálním protagonistou.
Přívětivý a lehce šibalský charakter postavy se tu vyjevuje třeba prostřednictvím knoflíku, který Winton nachází v dobročinné kasičce a najde pro něj vlastní praktické uplatnění. Milým detailem je také moment, kdy hrdina sleduje poněkud bizarní televizní pořad That’s Life a otráveně ho vypne – a je to pak právě tento pořad, kde se posléze odehraje proslulé Wintonovo setkání s „jeho“dospělými dětmi. V rekonstrukci oné scény v Jednom životě vystupují i potomci zachráněných dětí a emocionální síla té skvěle vypointované situace je opět spolehlivá.
Jako celek však Jeden život přece jen úplně nepřesvědčuje. Zčásti jistě proto, že není snadné zfilmovat dobrý skutek: kontroverzní postava Oskara Schindlera byla pro dramatické účely příhodnější než Nicholas Winton, kterému není co vytknout (a drobné zvláštnůstky to nevytrhnou). Filmaře by snad taková výzva mohla vést k o to větší vynalézavosti – tvůrci Jednoho života se však spíš rozhodli, že decentní pomník bude stačit.
Jeden život
VB 2024
Režie: James Hawes
Hrají: Anthony Hopkins ad. Premiéra 1. 2.