Odešel František Černý, náš muž v Berlíně
Když zemře člověk, kterému je přes 90 let, stěží lze hovořit o tragédii. Zvláště když k úmrtí dojde rychle a víceméně v rodinném kruhu. Přesto mě úmrtí Františka Černého v pátek 2. února naplnilo hlubokým smutkem. A nebyl jsem zdaleka jediný. Adekvátně tomu, jak významnou postavou, ne-li přímo institucí, byl jak v prostředí česko-německých vztahů, tak české diplomacie, potažmo i pražské kavárny jako tuzemské verze nekonečného diskusního salonu, se v průběhu nadcházejících minut a hodin hlásilo stále více truchlících pozůstalých. Uměl totiž svým šarmem, pro který se mu v zasvěcených kruzích říkalo důvěrně „Franco Nero“, lidem učarovat, ale rovněž si je udržet. Na celý život!
Jako Františkův kmotřenec a syn jeho nejlepšího přítele Vladimíra Kafky, se kterým přišel na svět symbolicky ve stejný den a stejný rok, 8. června 1931, jsem měl tu čest, po boku jeho skvělé a odolné rodiny, sledovat Františkovu jízdu reálným socialismem a následně zasloužený vzestup po pádu komunismu v roce 1989. Na přání jeho dlouholetých přátel, Václava Havla a Jiřího Dienstbiera, vstoupil hned v prvním roce budování demokratické zahraniční politiky do služeb Černínského paláce a záhy odjel do Berlína jako první velvyslanec na místní pobočce československé ambasády.
Upřímně řečeno, všichni Františkovi přátelé byli stejnou měrou nadšeni jako šokováni. Byl sice skvělým znalcem Německa, zcela neodolatelným zástupcem toho nejlepšího z české společnosti, na druhou stranu byl rovněž přísným zastáncem „leninského“principu, že prostý lid má vše vědět. Ne nadarmo mu jeho nejbližší přezdívali „průtokový ohřívač informací“. Jak jeho diplomatická mise mohla dopadnout?
Úsilí o porozumění
Dopadla skvěle. František Černý si v letech 1990 až 1995, respektive 1998 až 2001, doslova podmanil celý diplomatický sbor a celou německou politickou elitu. Berlínští přátelé dodnes říkají, že v 90. letech pro ně Česko představovaly tři vynikající osobnosti: Havel, Dienstbier a František Černý, přičemž na žebříčku oblíbenosti se všichni tři víceméně pravidelně střídali ku prospěchu dalšího rozvoje česko-německých vztahů.
Františkův lidský, zvídavý a v mnoha ohledech i velice konkrétní přístup k řešením reálných i pomyslných problémů, které česko-německé vztahy celá desetiletí provázely, z něj udělal autoritu, na kterou se s žádostí o pomoc obraceli i lidé, kteří chtěli s pomocí vojenské techniky dostat do berlínského Neuköllnu monumentální sochu Komenského, i dámy, které chtěly z pražského depozitáře získat zpět pro někdejší majitelku staré křídlo Steinwaye.
Mezi Františkovy zásluhy patří ale i úspěchy daleko zásadnějšího dopadu – byl prvním průkopníkem zprostředkování odškodnění pro české oběti nuceného nasazení i pionýrem česko-sudetoněmeckého porozumění. Díky němu mohl každý, kdo chtěl a nalezl v sobě trochu dobré vůle, zjistit, že vzájemné pochopení mezi Čechy a sudetskými Němci není zdaleka tak složité. Ba že obě strany může dokonce povznést na duchu!
Není proto náhodou, že spolkový prezident Frank Walter Steinmeier v gratulaci k Františkovým 90. narozeninám napsal, že nejen dokázal „zprostředkovat Němcům perspektivy a specifika Čechů, jako jsou jejich sebevědomí, traumata, ale i hrdost na střední Evropu, ale dokázal rovněž neúnavně usilovat mezi Čechy o porozumění a důvěru vůči Němcům a sjednocenému Německu“.
V důsledku této konkrétní a veřejné diplomacie se mohlo prohloubit přátelství Čechů a Němců, na němž František pracoval, o něž se snažil, a „za něž jsme vám tolik vděčni“. K těmto slovům Franka Waltera Steinmeiera se mohu jen připojit. Je skvělé, že je nás mnoho, kdo takto hodnotí Františkův přínos. Františku, děkuji, že jsi nás i Němce svým příkladem polidštil a ukázal nám, že naše stýkání a potýkání může být i radostné a obohacující.