Jaderná záhada

Stát opět neví, co chce, jen že to bude drahé

Česká vláda se nedávno rozhodla, že požádá zahraniční firmy o nabídku na výstavbu ne jednoho jaderného bloku, jak to bylo donedávna, ale rovnou čtyř. Vypadá to, že kabinet konečně ví, co chce. Chce, aby se tady spotřebovávaná elektřina tady také vyráběla a aby šlo o kontinuálně vyráběnou elektřinu bez emisí. Tedy elektřinu z jádra.

Jenže to je mylný dojem. Jak prohlásil o víkendu ministr financí Zbyněk Stanjura, až vláda dostane nabídky, rozhodne se, zda bude stavět jeden, dva, či čtyři jaderné bloky. Každého hned napadne, že háček je ve stavu státní kasy. Ostatně i členové vlády zmiňovali, že je třeba nejprve vědět, kolik to bude stát. Vždyť ministr financí se donedávna dohadoval s kolegy o rozpočtových položkách ve výši pár miliard, či dokonce milionů korun a tady jde o biliony.

Ovšem chyba lávky, Stanjura cenu nijak nekritizuje a vytváří komisi, která ty peníze někde vyšaší. Dokonce možná až poté, co stát rozhodne o stavbě. Opozice to vidí podobně, zdroje tu jsou a žádné velké diskuse tu není třeba. Připomíná to slavné zákony profesora Parkinsona, podle kterých doba a také pozornost nutná ke schválení nějaké investice je nepřímo úměrná její výši. Což Parkinson ve své knize demonstroval na příkladu, kdy se jedná o stavbě jaderné elektrárny, přístřešku na kola a o občerstvení. Nejdéle a nesložitěji se pochopitelně rozhodovalo o občerstvení, jaderná elektrárna byla na rozdíl od kávy odmávnuta okamžitě.

Proč ale tedy není u nás výstavba čtyř bloků jasná? Sami politici přece připouštějí, že ke stavbě několika reaktorů není žádná kloudná alternativa, protože energii z nich budeme v budoucnu potřebovat. Obnovitelné zdroje jsou nestálé, závislost na dovozu plynu nebezpečná a spalovat uhlí se nevyplatí. Problém je v tom, že vždy se po takovém rozhodnutí objeví nějaká kritika. Což je před volbami nepříjemné, a volby jsou v Česku skoro každý rok. Takže je lepší nechat vše alibisticky otevřené a počkat. Taková pěkná pštrosí taktika.