Posedlosti drsného křesťana
Neduživý syn italských přistěhovalců v mládí zběhl z kněžského semináře, vystudoval film na Newyorské univerzitě a nosil černý plnovous. Dnes je jeho tvář hladce oholena a vlasy mu šedivě prokvetly. Za film nevinnosti byl newyorskou i losangeleskou kritik
Americký režisér s italskými kořeny Martin Scorsese nedávno vpustil do kin svůj nový film Zabijáci rozkvetlého měsíce. Je mu 81 let a stále točí. Když mělo v únoru roku 1994 českou premiéru jeho historické romantické drama Věk nevinnosti, napsal pro Lidové noviny filmový publicista Ondřej Zach Scorseseho portrét.
UVěk
lice newyorské italské čtvrti, do nichž se 17. listopadu 1942 Martin Scorsese narodil, znamenaly pro své obyvatele zvláštní školu života. Nepříliš silný syn dělníka z kartounky jen stěží zapadal do dětských band, které se tam od útlého věku rvaly se životem. Snad právě nedostatek komunikace s vrstevníky ve spojení s tradiční katolickou výchovou způsobil, že po absolvování střední školy mladý Scorsese, budoucí autor adaptace Vatikánem zavržené knihy Poslední pokušení Krista, vstoupil do kněžského semináře. Vydržel v něm jen rok, dodnes se však považuje za věřícího a tvrdí, že jej svatí vždycky zajímali. Posedlost jeho filmových hrdinů typu boxera Jakea La Motty koneckonců může zvláštní svaté vytržení opravdu něčím připomínat.
Filmová fakulta Newyorské univerzity, již Scorsese absolvoval v roce 1966, byla chrámem docela jiného náboženství. Mladý rozhněvaný režisér se zde setkal s jinými sobě podobnými: s Brianem de Palmou, s Michaelem Wadleighem (s nímž pak spolupracoval na legendárním Woodstocku), se svým budoucím spoluscenáristou Mardikem Martinem (Mean Streets, New York, New York, Zuřící býk) a střihačkou Thelmou Shoonmakerovou (mj. Věk nevinnosti). Poslouchali bigbeat, kouřili marihuanu, sympatizovali
s květinovými dětmi a natáčeli filmy „podle svého“.
Šestnáctimilimetrové krátkometrážní snímky What’s a Nice Girl Like You Doing in a Place Like This (Co tak hezká dívka jako ty dělá na takovémhle místě) a It’s Not Just You, Murray (To nejsi právě ty, Murrayi) z let 1963 a 1964 přinesly Scorsesemu studentská ocenění a možnost natočit po absolvování drastický krátký film The Big Shave za peníze belgické filmotéky. Mezitím, od roku 1965 do roku 1969, pracoval na svém celovečerním debutu, který třikrát změnil název a dohromady, pojmenován nakonec Who’s That Knocking at My Door (Kdo tak tluče na mé dveře), přišel na celých 35 tisíc dolarů. Autobiografický příběh o mladých amerických Italech v atmosféře šedesátých let byl také příležitostí pro debut Harveyho Keitela, který se tu jako Scorseseho alter ego J. R. vypořádával s komplexy z katolické výchovy.
Koncem šedesátých a počátkem sedmdesátých let působil Scorsese jako asistent na filmové fakultě, točil reklamy pro britskou televizi, napsal scénář pro bezvýznamný film Obsession a spolupracoval s mladým nezávislým filmařským sdružením
New York Cinetracts Collective. Jako supervizor střihu se podílel na několika dokumentech, z nichž nejvýznamnější je zřejmě Wadleighův záznam legendárního woodstockského koncertu.
K hrané režii se však Scorsese po přerušení příprav na film Honeymoon Killers (v r. 1969 jej nakonec realizoval Leonard Kastle) znovu dostal až v roce 1972, kdy přijal výzvu starého profesionála Rogera Cormana a natočil pro něj za tři týdny dramatické road-movie Boxcar Bertha (Dobytčák Bertha). Následujícím filmem Mean Streets (Normální ulice, 1973) se pak konečně rozjela dlouhá scorseseovská série, sled čtrnácti filmů, z nichž je každý jiný a všechny mají něco společného. V Mean Streets, navazujících svým tématem polosvěta newyorské Itálie na režisérův debut z roku 1969, se znovu objevil Harvey Keitel, který tu stanul po boku dalšího budoucího pilíře Scorseseho filmů – Roberta De Nira. „Potřebuji, abych měl své herce rád. Potřebuji jim důvěřovat,“říká režisér, který se nikdy nebál kombinovat profesionály s neherci, debutanty se zkušenými hvězdami. Ve snímku Alice tu už nebydlí (Alice Doesn’t Live Here Anymore) tak pro sebe ve vedlejší roli pubertálního nohatého stvoření objevil Jodie Fosterovou (bylo to její čtvrté účinkování ve filmu), již pak skvěle využil pro postavu nezletilé prostitutky v Taxikáři (Taxi Driver, 1976). V roce 1991 ve filmu Mys hrůzy podobným způsobem urychlil hvězdnou dráhu Juliette Lewisové. Do snímku The Color of Money (Barva peněz, 1986) obsadil Toma Cruise, čerstvě proslaveného v Top Gunu,
a také Paula Newmana – vzdor svému tvrzení o hrůze z režírování hvězdy, kterou na plátně obdivoval už ve svých dvanácti letech. Newman hrál předtím ve snímku The Hustler (Robert Rossen, 1961), na nějž Barva peněz volně navazovala, a nakonec dostal za svoji o pětadvacet let starší roli Oscara.
Takřka milostný vztah mezi Scorsesem a jeho oblíbenci Harveyem Keitelem a Robertem De Nirem, k nimž se režisér po experimentech s nováčky vždy rád vracel (oba hráli ve více jeho filmech), je námětem pro samostatnou studii. Vždyť co by bylo drama městského šílenství Taxikář
bez De Nira v hlavní roli? Byl to také De Niro, kde Scorsesemu, který v životě nebyl na boxerském zápase, přinesl autobiografii boxera italského původu Jakea La Motty a dokázal pro závěrečnou pasáž bezmála tři roky natáčeného filmu Zuřící býk (Raging Bull, 1980) nehorázně ztloustnout. Právem byl za svůj fyzický i herecký výkon spolu se střihačkou Thelmou Schoonmakerovou odměněn Oscarem.
Vždycky měl zálibu v žánrových filmech a nikdy se nebál vyzkoušet nějaký nový. Včetně takové výstřednosti, jakou byl videoklip Bad pro Michaela Jacksona nebo dokument Italiamericana s členy vlastní rodiny. Natočil úspěšný boxerský film, neúspěšný muzikál (New York, New York, 1977), vzývanou i zatracovanou černou komedii (The King of Comedy – Král komedie, natočeno 1981, ale uvedeno až o dva roky později), hudební skorodokument s velkými rockovými hvězdami (The Last Waltz – Poslední valčík, 1978). Realizoval remake – variaci klasického holywoodského dramatu Mys hrůzy (Cape Fear, 1991) a teď naposledy se ve Věku nevinnosti (Age of Innocence, 1993) pustil do kostýmní romance.
Žánr přitom paradoxně v Scorseseho filmech zdaleka není tím nejdůležitějším a tvoří pouze prostředí pro stále opakované téma souboje člověka se sebou samým. Je příznačné, že nejméně to byly ochotny připustit církevní kruhy, urputně pronásledující natáčení i distribuci filmu Poslední pokušení Ježíše Krista (The Last Temptation of Christ, 1988). Proti jeho včerejšímu uvedení v ČT mimochodem důrazně protestovala i Česká biskupská konference. Postavě zakolísavšího Ježíše, skvěle ztvárněné Willemem Dafoem, se podobá řada dalších scorseseovských hrdinů. Vietnamský veterán z Taxikáře, řešící svou bezradnost závěrečným masakrem, boxer La Motta, pro nějž je ringem i vlastní nitro, mladý hrdina Mafiánů (Goodfellas, 1990), rozhodující se pro spolupráci s policií, Newland Archer z Věku nevinnosti, tápající mezi láskou a rodinou… Režisérův názor na podstatnost lidských vnitřních konfliktů jen dokresluje skutečnost, že funkci inspirátora a průvodce takového sporu na sebe někdy přebírá ďábel, ať už osobně (v Posledním pokušení), nebo ve svém vtělení na Zemi (Max Cady jako špatné svědomí právníka z Mysu hrůzy). (…)
Křesťanský režisér drsných filmů říká, že nesnáší násilí, ale „jak je nenávidím, tak vím, že je ve mně, ve vás, v každém – a že je musím využívat“.