Fantasmagorický rej v hlavě i jinde
Nová inscenace Divadla Na Zábradlí se volně inspiruje stejnojmennou knihou Pavla Klusáka. Její tvůrci dramaturgyně Dora Štědroňová a režisér Jan Mikulášek si z ní vybrali jen některé postavy a hlavně po svém zpracovali atmosféru podivně vyšinutého světa o
SUvnitř banánu
vět podivínů je ostatně Mikuláškovo téma a Klusákova kniha se rozhodně ocitla v dobrých rukou, režisér a dramaturgyně dobře „chytili“to, co se za sepsanými skutečnými osudy i mystifikacemi ukrývá. A to je smysl pro bizarnosti i radost z jejich objevování. Pro Mikuláškovo autorské divadlo typické fragmentární vyprávění se tentokrát prolíná s osudem konkrétního hudebníka, Američana Daniela Johnstona a s ním se ještě všelijak proplétají útržky jiných životů, které do sebe vcházejí, či jsou naopak postavené do kontrastu.
„Nasranej“Elvis a další
Klusákův čtenář nakonec vystopuje, co bylo z knihy využité a co jde za tvůrci inscenace. Ti také přiznali, že díky knize přišli na další neuvěřitelné příběhy, třeba na kapelu složenou ze tří sester, které k hudbě zřejmě i násilím donutil otec. Tahle trojice v hráškově zelených sedmdesátoletových kostýmech a s výbornou bubenicí Johany Matouškové na závěr vystřihne naivně ironickou skladbu o koťátku jako dokonalou pointu za vším šílenstvím. A předtím zase zazní téměř šansonové sólo; muzikálnost všech na jevišti je mimořádná a jejich hudební projev má výraz a osobitost. Však také Martin Kyšperský napsal výbornou
hudbu, která svou různorodostí obsáhne různé polohy Mikuláškovy fantasmagorie. S hudebním projevem každé postavy si invenčně pohrál, je vidět, že to byla velká inspirace, třeba přearanžované skladby Elvise Presleyho v podání Jiřího Vyorálka jsou hořkosměšné zoufalcovy zpovědi.
Úvod má podobu talentové soutěže, kdy se šestice podivínů-uchazečů choulí na židlích na forbíně před třpytivým závěsem. Nacházejí se před imaginární porotou, z níž slyšíme pouze jediný ženský hlas vydávající pokyny. Je to přehlídka frází, rádoby mateřských doporučení, připitomělých poznámek a citových výlevů, která má adepty vyprovokovat k pokud možno co nejšílenějším projevům. Nebohé stádečko zbožně naslouchá, jako by k němu shůry promlouval sám Bůh. Jejich vystoupení jsou neskutečná a na hony vzdálená zpěvu, Anna Kameníková smrtelně vážně předvádí extatické kvičení,
Vojtěch Vondráček je vyšinutý bloumák a kardiak s nepřítomným pohledem, který se při svém vystoupení nakrucuje a graciézními gesty se dotýká svých dlouhých vlasů. Občas kolabuje. Neváhá ovšem o výkonu svého kolegy prohlásit, že to není hudba, z čehož se rozvine jakési repetitivní rytmické číslo, do něhož se zapojí všichni. Dita Kaplanová s vytřeštěným pohledem třímá harmoniku a mluví a mluví. Skvělé číslo, k jehož provedení je ovšem třeba vysvléknout se z kalhotek, nabídne Kateřina Císařová, jejímu rytmickému pleskání nahým stehnem sotva může něco konkurovat. Michal Bednář má na tváři satanský dekor a vytahuje si z hlavy sklo, které se mu tam zaseklo při automobilové havárii.
Poté, co v soutěži zvítězí Daniel (David Petrželka), objeví se prostor za třpytivým závěsem. Je to stísněný interiér hotelové chodby nebo uzavřeného oddělení psychiatrické léčebny, který lze vnímat
i jako Danielovu psychotickou mysl. Hlavně se ale odsud nelze dostat, kdo se zde jednou ocitne, nemá šanci odejít. Chodba je ze světlého dřeva a má trochu kubistický styl a na trámech, zdech a tapetách je plíseň. Na dveřích uprostřed se kinklá satanské číslo šest (že by další odkaz na slovenskou
kapelu Pentagramček), které se ale zase změní na devítku. V této chodbě se míhají všechny postavy, které tak libovolně vstupují do Danielova života (hlavy) a zveřejňují části svých příběhů. A on je součástí tohoto kolektivního šílenství. Je to fantasmagorický rej, panoptikální defilé, z něhož přirozeně vyvěrá tragigroteskní humor, situace i repliky se občas opakují jako při šíleném déja` vu. I v této „druhé půlce“herci pokračují ve svých virtuózních etudách. Dita Kaplanová nyní jako Danielova matka horečnatě pobíhá a chrlí informace o duševní chorobě svého syna. Jiří Vyorálek se transformuje ve ztučnělého imitátora Elvise Presleyho, který ze vzteklého zapínání ozdobného pásku vytvoří báječný gag a posléze předvede pozoruhodnou studii nasranosti. Vojtěch Vondráček v růžovém rouchu pluje prostorem jako Jeanette Schmid, hvízdající baronka von Lipstrill. Objevují se bílí kovbojové, dívčí trio v úpletech, Daniel bloudí s kytarou, někoho nesou zakrytého plachtou, z hlavy padá další sklo... Nakonec všude – jak jinak – vyrostou svítící houbičky.
Mikuláškova inscenace je dokladem špičkové formy hereckého souboru divadla. Najdeme v ní postupy, které známe z předchozích inscenací, ale to neznamená, že nemohou přinést novou kvalitu. Uvnitř banánu je opulentní sen šílenců, ale je v něm lehkost, hravost i zvláštní smutek nad někdy marným lidským usilováním. A nakonec je to nepochybně i výpověď o jedinečnosti každé lidské bytosti a nekončící touze po dokonalosti.
Pavel Klusák, Jan Mikulášek, Dora Štědroňová: Uvnitř banánu
Režie: Jan Mikulášek
Výprava: Marek Cpin
Hudba: Martin Kyšperský
Divadlo Na Zábradlí, premiéra 2. 2.